Ze života matky

24.01.2018

            Lidi se mě často ptají, co na té mateřské furt dělám? Jak zvládám všechnu tu práci, péči, nákupy a vůbec? Nebo taky jak se mám?

           Jak se vůbec mám? Já vlastně ani nevím. Dny plynou jeden za druhým, každý je nový a jiný, ale postupně si vytváříme rituály, které dělají naše dny dost monotónní. Jak bych se mohla mít. Takový stav nejde moc popsat. Jsem ve svém vlastním světě, je to moje realita. Uzavřená bublina, do které občas někdo vstoupí, rozhlédne se a zase vystoupí. Nikdo nevidí tu bublinu celou. Ráno jdou do práce nebo do školy, odpoledne po nákupech, do města, na kafe nebo do hospody. Večer zasednou dle libosti k bedně, počítači nebo s počítačem k bedně. Jednou za čas přijdou navštívit tu kamarádku, která už do toho praštila a tak je teď pořád doma. Jsou volní, nezávislí a NIC nemusí. 

Co dělá teda ta matka, když jsou všichni v práci, ve škole nebo za zábavou?

! Upozorňuji, že můj pohled je čistě subjektivní a nikdy bych netvrdila, že tento popis sedí na každou matku na mateřské!

Takový normální den

           Takový prachsprostě obyčejný den je ten, kdy nemá přijít žádná návštěva, nemáme žádné výjezdní povinnosti a Kuba nezůstane trčet doma, ale maže pěkně v sedm ráno do hokny.

           Malej v rámci vývoje vstával za poslední měsíce různě, někdy v devět, někdy v osm a jindy v šest. Aktuálně se mu ustálila doba kolem půl sedmé až sedmé (podezírám Kubu, že dělá po ránu takovej kravál, že ho vzbudí, ale protože jsem většinou úplně tuhá, tak to nemohu s jistotou prokázat). Po nějaké době - tak půl hodiny i víc to Vikiho samotnýho přestane v posteli bavit. Vidí jak spím a celkem se nudí. Tak začne vyluzovat různé vynucovací zvuky a trpělivě čeká, zírajíce na můj spící obličej, kdy to konečně zabere. Jakmile rozlepím první oko, tak začne jásat a křenit na mě své dvě prťavé jedničky. Poslední dobou mám trochu pomalejší start než dříve, takže oči většinou otvírám několikrát. Pokaždé, když oči zavřu, tak spustí jekot a když je pootevřu, tak hned zase smích. Po nějaké chvíli se přemůžu a konečně vylezu. Vytáhnu housenku z postýlky, aby přestal hýkat a skákat u mříží postele. Poté ho musím vysvobodit ze spacího pytle dřív, než se v něm přizabije. Špatně se mu v něm leze i stojí, takže buď padá, nebo chytá rapla, většinou zvládá oboje. Mladej pán je v noci průtokáč, takže už mu nestačí žádná látkovka. Ráno má ve zvyku s prvním lezením začít tlačit, takže náš první rituál spočívá v mém čekání, až si vykoná svou ranní velkou potřebu do noční plínky. Zákonitě by se totiž vykakal hned, jak bych ho přebalila do látkovky, takže vždy trpělivě vyčkávám. Občas u toho vyčkávání zase usnu, posledně jsem usnula skoro na hodinu. Malej celou dobu šmejdil po ložnici a dělal z ní kůlničku na dříví, takže se není čemu divit, že se za celou hodinu nehlásil o pozornost. Cvičně už jsme sice zavedli nočník, ale ač tam někdy prosedíme celé dlouhé minuty, víc jak čůrání z něj prostě nedostanu. Občas, obden, je třeba vysát, než vůbec opustíme ložnici (nevýhoda dvou koček), takže jako ranní rozcvičku na zahřátí si střihnu kolečko s vysavačem po bytě.

            Z ložnice se většinou oblečení a nachystaní na denní dobrodružství vyhrabeme kolem půl deváté. Vypadá to jako vypuštění divé zvěře do volné přírody. Vikouš se vrhá na hračky, které dobrých dvanáct hodin neviděl a všechno cvičně ožužlává, zatímco já se uklidím za vrátka do kuchyně. Nechám ho, ať si mózuje po obýváku, protože tam už není co zničit ani čím si ublížit. Vyjímaje podlahu, na kterou holt padat bude neustále. S jistou dávkou ranního rozjímání si v klidu nachystám kávičku, snídani pro nás dva a zavelím k jídlu. Odchytím střelu a umístím jí do židličky. Než si sednu, abychom se společně nasnídali, tak už vidí misku s jeho kaší a nadšeně sebou hází, div nepřevrhne židli. Na střídačku krmím jeho i sebe a u toho máme občas puštěné písničky z pohádek, jindy si broukám jen tak, co mě napadne. Každopádně musím občas hodně máknout, abych měla jeho pozornost já a ne loudící kočky. V opačném případě visí hlavou dolů ze židličky a juchá na kočky s vytrčeným ukazováčkem. Až na výjimečné případy už se mi daří ho nakrmit bez větších škod na jeho oblečení i mé psychice. Bohužel zatím není ochoten krmit se sám. V naději, že se sám začne krmit, jsem mu párkrát dovolila vzít si lžičku do ruky. Nezamířil s ní ovšem do pusy, jak jsem doufala, ale místo toho s ní nadšeně začal třískat o pultík, až kaše lítala. Nevadí, třeba později...

           Jak tak čas utíká, tak než se naděju, bývá kolem půl desáté a malej pomalu ze zběsilé hry a lítání po obýváku přechází do kňourání a věšení se za mou nohu, ruku nebo mikinu. Začne si šudlit oči a pískat, kdykoliv ho odložím. Tak ho dám spát, což v našem podání vypadá ještě jednodušeji, než to zní. Přebalím ho, nakrmím ho z lahve a uložím do postele. Pokud je fakt unavený, tak se rozplácne na svůj polštářek a v tu ránu je tuhý. Někdy mu usínání chvíli trvá, ale u toho já už mu neasistuji. Slyším ho z obýváku, jak si pouští ukolébavku, vykecává s plyšákama nebo kňourá. Dřív či později stejně odpadne.

            V ten moment přichází na řadu moje maličkost. Většinou mám tak dvě až dvě a půl hodinky čas. Uvařím, umyji nádobí, vyperu, učím se, koukám na seriály, objednávám potřebné věci, čtu si, zavařuji a nedávno (shodou okolností ve zkouškovém) jsem začala vyrábět lapače snů. Dokonce se mi i celkem slušně daří v klidu poobědvat.

             Mimino se vzbudí mezi dvanáctou a půl jednou. Občas ani nevím, že už je vzhůru. Náhodou zaslechnu, jak si tam kváká nebo si pustí ukolíbavku. Při přebalování cvičně zase zkusíme nočník a musím říct, že máme poměrně vysokou úspěšnost :D. Nejhorší je zkrotit ho při přebalování a oblíkání. Jelikož je do růžova vyspaný, tak má spoustu energie a chuť si hned zase hrát. Překvapivě nemívá hned po probuzení hlad. Někdy obědvá až kolem jedné. Sama mu chystám přesnídávky. Ovocné většinou obědvá a zeleninové večeří. Ovoce prokládá vším možným. Sem tam dostane pohankovou nebo čirokovou křupku, které dokáže precizně rozpatlat po bytě. Obdobně šikovný je i s měsíčky mandarinky. Ovšem největší úspěch slavím s banánem. Ten chce jíst zásadně z celého, a jakmile si rozdělám já banán, tak se mi do něj v nestřeženém okamžiku zakousne taky. Pokud potřebuji na nákup, do sušičky, na poštu nebo do města, tohle je jedinečná příležitost. Vyrazím se všemi nádobami a pytlíčky, pokud tedy nezapomenu a kmitám, abych byla co nejdřív zpátky. Jak je teď hnusně, zima a vůbec je to otrava, tak prcek nechce trávit v kočáře ani nosítku víc času, než je nezbytně nutné.

              Díky intenzivní hře a nějakému tomu nákupnímu výletu nebo procházce je zase nejpozději o půl třetí zralý na postel. Pokud se mi podaří usnout, tak pak už je k neprobuzení. Vstává po páté, ale když se k tomu nemá ani o půl šesté, tak už většinou musím jít vzbudit sama, jinak by v sedm nešel na kutě ani omylem. Večer se vždycky nejvíc vleče. Vikule už toho má za celý den plný kecky (nechápu, když pořád spí), takže vyžaduje moji účast na koberci a společně tak čekáme na příchod živitele rodiny. Kuba má široký rozptyl příchodu domů a tak není výjimkou, že přijde až kolem šesté. To jsem zrovna ve fázi, kdy se snažím nerozpoutat mrkvovou válku, ale nervy mám na krajíčku, protože ta zelenina je holt úplně všude, ale kočičky jsou prostě zajímavější než kus žvance. Představte si, jak se blíží plná lžička k jeho našpulené puse, v ten okamžik projde kolem kočka a dítě nadšeně trhne hlavou a celou tu porci si rozmázne o obličej nebo ji kydne do klína. Někdy je to vážně sranda, ale když zrovna matka nemá svůj den, tak je to na provaz.

           Dveře letí, táta vchází do dveří. V tom okamžení letí všechno stranou nebo jídlo z pusy ven. Dítě se neodbytně vrhá do předsíně vítat konečně hlavu rodiny. Směje se jak potroublej každé kravině, kterou táta udělá. No jistě, tatínek to je vzácnost, ale maminka už je nuda. A tak chudák chlap, po celém dni ztrhaný má na sobě pověšené dítě, které odmítá otce pustit, aby se šel aspoň vysprchovat nebo se v klidu najedl. Kuba většinou poté odevzdaně odpadne na gauč či koberec a nechá juchajícího potomka, aby po něm skákal dle libosti. V sedm ho od tatínka odtrhnu a někdy jdeme koupat, jindy na klokana rovnou do betle. Před spaním dá na ex celou lahev mlíka a v tu ránu je mrkev. Přesunu ho do postýlky a jdu si hodit nohy k televizi nebo se zase učit. Tak či tak, většinou k tomu přijde vhod i dýmka nebo nějaké to alko. Poslední dobou ani jedno, protože dýmky se snažíme omezit a alkoholu u nás nikdy nezbude mnoho.

           V noci se malej vzbudí, aby doplnil zásoby, dostal zadek do sucha a spí pak až do rána jako andílek.

Tak takto nějak vypadá náš nudný den, ale díky tomu, že se u nás dveře netrhnou, je často všechno mnohem méně jednotvárné...

Máme doma žížaly

            V rámci vlastní proměny v ekologicky šetrnou domácnost jsem si vymodlila kompostér. Zakoupili jsme žížaly kalifornské, ty prý jsou pro domácí chov nejlepší a začali kompostovat. Celé je to trochu na dlouhé lokte. Prý trvá rozjetí kompostéru pár měsíců. My ho postupně rozjíždíme od listopadu a v různých fázích řešíme pořád dokola, že je moc mokrý, moc suchý nebo úplně plesnivý. Nicméně žížaly stále žijí, což mě tak trochu uklidňuje. Postupně se snad kompostér dává do chodu, ale jestli budeme slavit úspěchy nebo to celé dělat znovu, to ukáže jedině čas. Holky to snad ve zdraví přežijou, i když se naše kočičky nejednou zálibně motaly kolem.

             Kromě žížalek jsme zatoužili po další podivné existenci v domácnosti - kombucha. Žel nepodařilo se chuderku udržet při životě. Ač jsme se snažili a různým podmínkám ji vystavili, tak stejně chytla vždycky plíseň. Holt v našem malém a špatně větraném bytě se jí zřejmě nikdy dařit nebude.

V příštích dílech uvidíte

            O víkendu mne čeká první třídenní školení na permakulturní design. Nejen, že se neskutečně těším, ale navíc podstoupím zatěžkávací zkoušku každé matky. Tři dny prakticky neuvidím mimino, které bude celé dny utužovat vztah s tatínkem. Po kurzu budu určitě chytrá jak rádio, tak potom všechno pro zájemce přetlumočím. Kdo nevíte, co je to permakulturní desgin, tak si prosím vygooglete nebo počkejte na příští blog.