Vývoj v pohybu

13.10.2017

           Dnes je tomu sedm měsíců od mého prvního a jediného porodu, který dokonale zatočil našimi životy. Viktor nám už ukázal, jak rychlý vývoj miminka může být. Každý den nás uvádí v údiv a posouvá své hranice poznání i pohybu. Je to zlatíčko, ale i hodné dítě může být občas pěkný dáreček.

Jednou jsi nahoře, jednou dole...

             Není tomu tak dlouho, co jsem chodila s nosánkem nahoru a všude se chlubila, jak ten náš Viktorek krásně spinká celou noc. Bavila jsem se závistivými pohledy nevyspalých maminek, které vstávají někdy i dvanáctkrát za noc. Byla jsem nadšená, že máme takového andílka. Nemohla jsem si stěžovat ani na denní režim. Spal celé hodiny a v těch vzácných chvílích bdělosti byl naprosto samostatný. Po rychlém stoupání přichází rychlý pád a já takhle ze dne na den narazila na tvrdou zem. Náš drahoušek se rozhodl, že bylo dost shovívavosti s vyčerpanými rodiči a nastavil nový režim. Hlad jeden se začal budit i několikrát za noc na jídlo a to s pořádným kraválem. Nebyli jsme na tu změnu vůbec připraveni. Pěkně zhýčkaní ničím nerušeným spánkem jsme z ničeho nic chodili úplně rozboření a nevyspalí. Trvalo to několik dní, možná i týdnů než jsme si tak nějak přivykli novému režimu.

             V neutuchající touze po klidném spánku jsem začala hledat možnosti, jak zasytit dítě na celou noc. Vyzkoušela jsem všechny možné kaše, příkrmy i noční verzi umělého mléka. Každý večer jsem chodila spát v naději, že Viktor bude takovou sytou nálož trávit celou noc. Nic, vůbec nic s ním nehnulo. Pravidelně se budil každé tři až čtyři hodiny jakoby se nechumelilo. Dokonce ani Nutrilon Good Night, který láká své spotřebitele na klidný sladký spánek dětí, nezabral. Byla jsem natolik zoufalá, že jsem se odhodlala k sebemrskačskému kroku přečíst rady matek na oblíbených fórech. Kolektivní moudrost matek kecalek na emiminu mi nepřestává trhat žíly. Jen ten, kdo do těchto vod někdy zabrousil, chápe moje odhodlání. Po té, co jsem se dozvěděla o všech možných verzí kupovaných příkrmů (musím zmínit, že existuje výživa s příchutí sušenek!), kombinací různých instantních mlék i kaší, jsem to vzdala. Pochopila jsem, že děti svůj rytmus občas mění a spolu s jejich vývojem se mění i touha po jídle. Nemá cenu s tím bojovat, zbývá pouze doufat, že to přejde.

Krůček po krůčku

Kde jsou ty časy, kdy jsem položila dítě na postel a odešla si chystat jídlo do kuchyně...

             Už od pátého měsíce se Viki začal projevovat velmi aktivně. Pilně trénoval každý den otáčení na břicho a slavné pasení koní. Byl velmi zoufalý, když mu to nešlo a dokázal se u toho s řádnou vervou rozčilovat. Jak šel čas, tak postupně přicházel všemu na kloub. Prvně si odpoledne schrupnul na břiše a od té doby se mi dostalo té cti vstávat ho několikrát za noc otáčet zpět na záda. Spaní na břiše asi dobrý, ale na celou noc to zase není. Další rána pro můj spánkový deficit, ale co už. Prý se stejně pořádně vyspím, až děti odejdou z domu. Když už si poradil s ležením na břiše, přišlo na řadu zvedání se na rukou. Netrvalo to dlouho a nejednou koukáme, že už si podsazuje kolínka. Zkušené matky už jásaly a říkaly, že to za chvíli poleze. Já bláhová se těšila a doufala, že to bude co nejdříve. Neměla jsem páru o svém bláznivém přání. Vždyť není kam spěchat. Viktor nesouhlasil. Svůj pokrok demonstroval se vší parádou a to skokem z naší mega vysoké postele. Bez plíny je jako vítr, ale jeho síly jsem těžce neodhadla. Než jsem se vrátila s koupelny, už slyším žuchnutí a ránu co se nese betonem. V zápětí srdcervoucí jekot. Polomrtvá strachy jsem sbírala dítě z koberce a on už se za chvíli zase smál. Utřeli jsme slzičky a jede se dál. Chtěla bych tak zapomínat jako to malé dítě...

               Pak už to šlo ráz na ráz. Jeden den se houpe na kolínkách a pár dní na to ho hledám po obýváku. Agent jeden se naučil plazení vpřed. Nejoblíbenější hra vůbec. Bere čáru a mizí v dáli. Jednoznačně nejhorší změna za posledních sedm měsíců. Nejen, že je už pěkně těžký, ale teď ho musím ještě neustále odněkud lovit, chytat nebo přenášet na strategická místa. Po prvním, druhém a dalších pádech a karambolech už ve mně trne s každou menší ranou, kterou slyším. Zajímalo by mě, jestli to někdy přejde. Paradoxně pláče mnohem víc, když se pokusí na podlaze klečet a nemele si čuňu, než když to vzal po hlavě z osmdesátky postele. Budeme muset pořídit asi nějaké mantinely a stanovit prďolovi hrací prostor. Jestli ho ještě jednou budu muset tahat ze zásuvky, květináče nebo kočičího žrádla, tak to možná večer nerozhýbu.

S láskou vzpomínám na dny, kdy jsem měla jistotu, že zůstane tam, kam ho položím.

Vysmátý opičák

            Všechno má i své kladné stránky. Sice už je to živel neposedný, ale taky se začíná projevovat jeho osobnost. Koulí očima, dělá ksichty a je neskutečně zvědavý. Vždy, když už ztrácím hlavu a leze na mě ponorka, uklidňuji se vším tím dobrem a nevinností. Nejlepší je jeho vítání táty, když přijde večer z práce. Samozřejmě taky hysteráky, když táta přijde a v zápětí zaleze do koupelny. Umí se profesionálně vztekat a zkouší, kdo mu to sežere. My teda ne a smějeme se dál. Nakonec ho to stejně přestane bavit.

Včera se naučil vyluzovat novou frekvenci jekotu. Skóre: přes den brufen, večer láhev vína. Zítra špunty do uší a jedeme dál...