Těhotné myšlenky

17.11.2016

Otěhotnění a první reakce

         Doma vždycky všechno plánujeme, hlavně Kuba je na to specialista. Těhotenství jsme neplánovali nikdy, a přesto jsem si test dělala pro jistotu za poslední dva roky hned několikrát. Vždycky se jednalo o planý poplach, tak jsem si říkala, že asi ještě nepřišla naše chvíle a od testů upustila. Jako správný volnomyšlenkář jsem si menstruaci nikdy moc nehlídala a pokaždé jsem to tak nějak vytušila. Takhle jsme jednou jeli na víkend na Slapy a já už si říkala, že to určitě přijde. Zákon schválnosti je neúprosný. Mělo být pěkné počasí, voda ideální na koupání a místo záchodu jen kadibudka. Jak víkend ubíhal, špatná fáze měsíce ne a ne přijít. Jeden večer jsme dokonce na toto téma vtipkovali, Kuba přišel s nápadem pořídit si psa spolu s dítětem a já se mu vysmála. My bláhoví, kdybychom jen tušili...

         O týden později jsem už byla na vážkách a pro test si šla. Měli jsme jet na festival a já nehodlala nic riskovat. Četla jsem, že nejspolehlivější je čůrat na test hned ráno, takže jsem při probuzení v polospánku zamířila na záchod i s testem. Pomalu jsem ani nezačala čůrat a ďábelsky rudé čárky se rozzářily v bílých proužcích jako znamení životní změny. Ještě zalepenýma očima jsem stále dokola porovnávala výsledek s návodem a četla: "jste těhotná". Hned jak jsem vyšla ze záchodu, tak jsem napsala Kubovi zprávu. "Broučku, budeš muset pořídit štěně." Ani zdaleka mi nedocházela do všech částí těla informace, že jsem opravdicky a nenávratně těhotná. Mladá, svobodná a těhotná.

První vyšetření u lékaře

          V práci jsem si zavolala na gyndu s malou panikou v hlase, že bych potřebovala něco prověřit. Sestřička s patřičným pobavením zjišťovala, oč jde a pak mi s lehkou samozřejmostí v hlase ohlásila, že pokud test vyšel pozitivní, tak to tak opravdu bude. Nicméně jsem se objednala na první prohlídku a pomalu si začala celou věc připouštět. V momentě, kdy jsem poprvé na ultrazvuku uviděla plod naší lásky, jak si tam pěkně hnízdí a vypadá jako jednobuněčný organizmus, ožil uvnitř mne ten největší pocit mateřství. Doktorka mi potvrdila, že jsem v šestém týdnu a radila mi, abych s jásáním a oznamováním počkala na konec třetího měsíce. Od čtvrtého měsíce bude už větší šance, že se plod rozhodl zůstat. Já už ji ovšem moc nevnímala a v hlavě mi hučelo... Z ordinace jsem vyšla s hrdým výrazem, že já jsem tu ta těhotná, takže všichni bacha.

             Kuba byl první, kdo to věděl, ale po potvrzení od doktorky jsem to musela říct kamarádkám. Takové ty dvě praštěné, co se známe od základky a i když jsme každá jiná, tak nám to přátelství drží už celou věčnost. Obě se radovaly, i když každá svým vlastním způsobem. Na rozdíl od nás s Kubou však myslely racionálně a začaly na nás sypat otázky stran budoucnosti, oznámení těhotenství mým rodičům, jak to udělám s prací, jestli vyjdeme s penězi a jestli vůbec víme, co nás čeká!?

              Ani jeden z nás nad tím do té doby nepřemýšlel. Holky měly samozřejmě oprávněné otázky a obavy, které byly víc než na místě, ale stejně nás s tím tak trošku předběhly. My si užívali počáteční euforii a neřešili jsme, co bude dál. Nezbývalo, než začít pomalu s pátráním, jak to vlastně chodí v těhotenství...

Přeháním, jsem v tom nová - vybíráme kočárek ve třetím měsíci

           Ve druhé vlně nadšení přišlo na zodpovědné zjišťování informací. Dovalila jsem domů kvanta knih, začala projíždět všechny webovky o těhotenství a fóra pro těhotné i kojící a podobě. Blížil se konec třetího měsíce a já ač jsem byla těhotná, tak o tom stále spousta lidí nevěděla, nebylo to na mě ani vidět a o těhotenském oblečení jsem si zatím mohla nechat leda zdát. Ponořila jsem se alespoň do studování věcí do porodnice, výbavičky pro miminko a jak dokonalý kočárek vlastně musíme mít. Navíc jsem v této horlivé a předčasné fázi nebyla sama. Kuba mi jednou naposílal z ničeho nic asi patnáct odkazů na kočárky a ptal se, který má koupit. Z chytrých knížek jsem se po prvním záchvatu zodpovědného mateřství rozhodla, že opravu trochu přeháníme a na kočárek je ještě brzy. Místo toho jsem chtěla začít vybírat jména, ale s tím jsem pro změnu nepochodila já. Kuba se vykroutil z vybírání jmen s tím, že je dost času...

Pochybnosti

             Najednou jsem si začala uvědomovat, co všechno by se mohlo stát a jak velká nebezpečí na nás číhají. Začala jsem si pročítat všechny ty případy těhotenství, která nedopadla dobře a dostala jsem pořádný strach. Poprvé jsem si uvědomila, že těhotenství nemusí nutně znamenat, že budu rodičem i přesto, že já se na rozdíl od Kuby jako rodič cítím už teď. Pořídila jsem si všechny potřebné doplňky stravy a i přes unavující nevolnosti a nelibost k většině jídel jsem se snažila o pestrý jídelníček. Co víc bych pro to malé mohla dělat?

Zcizující reflex - schizofrenička na pochodu

              I když jsme v těhotenství už pokročili, stále nám to občas úplně nedocházelo. Zvětšily se mi prsa, to ano, bývalo mi zle a jednou jsem dokonce zvracela, ale do druhého ultrazvuku jsme neměli před očima důkaz, že ve mně roste nový člověk. Na druhém ultrazvuku jsem čekala, že uvidím teprve nějakého mořského koníka, nebo nějakého tvora, který bude mé dítě zatím pouze vzdáleně připomínat. Když jsem spatřila miminko, hotové miminko, které má ručičky, nožičky, hlavičku i bříško, zastavil se mi dech. Doktorka mi pustila tep jeho srdíčka a já měla na krajíčku. Zatoužila jsem toho prcka mít už v náručí a nikdy jej nepustit. Po cestě do práce jsem pustila stavidla a pláč dojetí mi vydržel celou cestu autem. Po několik následujících dní jsme s Kubou na střídačku prožívali zajímavé změny nálad. Jednou jsem chodila po světě v naprosté euforii a příště jsem trpěla záchvaty úzkostí, že tohle přeci nemůžu nikdy zvládnout.

Tady totiž končí veškerá sranda, protože náš život už nikdy nebude takový, jaký je teď.

Stačilo se jednou dobře vyspat a všechno nám bylo jedno, vždyť my se přeci rádi přizpůsobíme potřebám miminka, vždyť o co jde.

O co jde? Přeci máme své koníčky, své přátele, svůj rytmus života a nic z toho už nebude stejné. Tolik jsem toho chtěla stihnout a s miminem už to rozhodně nepůjde.

Ale jistě, že půjde. Všechno jde, když se chce a každý to má takové, jaké si to udělá...

Takové chytré rady mám ze všeho nejraději, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bude, že jo?

Vlny štěstí a dojatý hormon

           Po delších nocích s nepřítelem, kdy jsem si s mým druhým já vyříkávala obavy a scestné úvahy, jsem se konečně uklidnila a přijala svůj stav jako konečný a šťastný především. Mám milujícího chlapa a slíbili jsme si, že to zvládneme a ničeho se vzdávat nebudeme. Prcek mi zatím cloumá s hormony a tak nemluvě o videích s koťátky mne dostane do kolen každý sebemenší náznak roztomilosti. Zajímavá fáze těhotenství. Z dospívající ženy, která má rozum v hrsti a ne na střeše, se stává ukňouraná a citově naprosto rozložená puberťačka, které se probudilo i dávno spící akné.

Budoucí prarodiče - oznámení všeho druhu

             Pro mnohé je oznámení rodičům o jejich nové roli velmi příjemným okamžikem, ale u nás jsem si tím nebyla tak jistá. Dokonce jsem si googlila tipy, jak na to vtipně a výstižně. Nakonec nastal den D a my se vypravili k našim. Celou cestu jsem si přehrávala v hlavě, co jim asi řeknu a jaká bude jejich reakce. Třepala jsem se jako ratlík a Kuba se mi smál, protože jeho rodiče už to dávno věděli a byli nadšení z budoucího vnoučete. Sama sebe jsem nakonec uklidnila, že přeci nejde o žádné drama a že celému oznámení nechám volný průběh. Vypadlo to ze mě někdy po obědě v plynulé větě a všichni strnule zírali s otevřenou pusou. Táta okamžitě pochopil a tak strnule zíral dál a máma v domnění, že se jedná o vtip, začala se smíchem kroutit hlavou. Rychle jí to došlo a vykulila oči stejně jako bratr a já v takto zmrzlém okamžiku vytáhla těhotenskou průkazku. Jakoby to bylo něco, za co se budoucí matka může schovat. Takový důkaz místo slibů. Nicméně průkazka zabrala, protože všichni roztáli a začali řešit termín porodu. Konec dobrý, všechno dobré. Dávám tomu tak půl roku a táta se smíří i s tím, že už se vždycky bude probouzet vedle babičky.

Panika - nic není hotové, nevíme co všechno je potřeba

           Těhotenství stále postupuje, ale my zatím ne. O změnách doma a jakémsi zahnízdění zatím jenom mluvíme, ale skutek utekl. Jako přípravu na miminko si nepředstavuju výměnu zásuvek a vypínačů s výmluvou, že někde se začít musí. S mírnou panikou v hlase jsem začala Kubu tlačit do významných rozhodnutí. Jak předěláme ložnici a jaké úložné prostory vytvoříme v obýváku. Nikomu nepřeji ty veselé dialogy ženy, těhotné a mentálně navíc už matky a chlapa, který nechápe hormonální změny své přítelkyně, která je prý těhotná, ale on si dítě k srdci zatím nepřikoval, takže co...

"Broučku, potřebujeme knihovnu, poličky a nějaké úložné prostory taky na oblečení pro prcka, plínky a hračky."

"Hračky?! Jaký hračky zase? Kolik tak toho takové mimino bude mít?"

Už jsme v půlce a břicho neschovám

           Konečně jsme dosáhli magické poloviny. Dvacátý týden považuji za naprosto zlomový okamžik. Po prvních pěti měsících jsem skoro těhule profesionál a na rozdíl od krkolomných začátků jsem schopna reagovat na všechny zvídavé otázky ze svého okolí. Bříško postoupilo z fáze "nejsem tlustá, ale těhotná" do momentu, kdy jsou schopni to rozeznat i cizí spolucestující v hromadné dopravě. Pořídila jsem si své první těhotenské kalhoty a o jejich pozitivních vlastnostech vykládám kde komu, takže to ví určitě už i na Sibiři. Nemůžu si vynachválit noční čůraní ani absenci spánku na břiše, ale ze všeho nejvíc se těším na odchod domů, protože si poprvé užiji Vánoční pohodičku a pečení cukroví celý prosinec. Nikdo si mě nedovolí stresovat v takto krásný zimní čas, což bude asi poprvé.

Příště už Vám možná povím, jaké to je mít okopaná žebra a budíček zhruba pět palců pod pupíkem.