Těhotenství na pochodu

14.02.2019

            Já vím, já vím, zase jsem se dlouho nerozepsala o životě brněnských matek. Nicméně mám pro to dost pádný argument. Před Vánoci jsem chytila takovýho neodbytnýho vira, kterýho se mi podaří zbavit až v srpnu. Bohužel první těhotenství vás na žádné další nepřipraví, protože je to asi tak individuální jako děti samy. Stručně řečeno jsem si neužila žádnou vánoční pohodičku, ani jiné zimní kratochvíle. Do února mi bylo ukázkově špatně a vyzkoušela jsem si, jaké jsou těhotenské nervy, když vám prostě nemůže být jen špatně, protože máte na krku už jednoho intenzivního potomka. Celé těhotenství pak nabývá úplně nových rozměrů.

Vánoce na sněhu

             Nicméně už je mi konečně dobře a cítím se zase jako člověk. Vrátila se mi chuť k jídlu, do života i humor. Vraťme se tedy k oblíbenému tématu dětských Vánoc. Pro velký úspěch jsme se i letos rozhodli pro netypické Vánoce a odjeli s mou rodinou na Slovensko lyžovat. Štědrý den jsme si užili společně nachystanou štědrovečerní večeří a Viki měl velký zážitek z cesty, nového bydlení a hlavně několika dní strávených s prarodiči a strejdou. Jak ze svátků to dítě ještě nemá rozum, tak si myslím, že se mi podařilo TO, o co se všichni snaží. Připravit pro děti úžasnou atmosféru, obklopení rodinou a láskou. Jako třešnička na dortu byla návštěva termálního aquaparku, kde jsme se znovu přesvědčili, že Viki je opravdu obojživelník. Suma sumárum jsme měli kouzelné svátky na sněhu, spolu a bez jediného dárku.

              Po návratu z hor jsme samozřejmě obšťastnili babičky návštěvou a ty na oplátku napravily náš nedostatek s absencí dárků pro dítě. Díky bohu za rozumné příbuzenstvo nebo aspoň dostatečně demotivované nám kupovat hory kravin. Vikouš dostal všeho všudy čtyři dárky a navíc jsme některé nechali tam, kde je dostal. Doma hračky příliš nepodporujeme, jednak z nedostatku místa, jednak z jiných priorit a pohledu na dětský svět. Možná kroutíte hlavou, možná nechápete, proč dítě neobklopíme hromadou skvělých drahých a edukativních hraček, ideálně interaktivních. Já bych se tu možná mohla rozepsat o smyslu toho všeho, ale ve skutečnosti se mi nechce. Každému co jeho je. Naši sousedi se stejně starým Viktorem si po Vánocích dost nešťastní zoufali, že by mohli hračkami vybavit dvě třídy ve školce. Koupou se v hračkách a přitom si malej stejně odmítá hrát sám. Naše dítě má pár krámů, které si nasyslil spíš jako poklady, než že by to byly opravdové hračky a stejně si s tím hraje úplně minimálně.

             Zvláštní, ne všechno co je určeno pro děti a dospělým přijdou barevné multifunkční věci super, děti to nemusí nutně zajímat a navíc je to často i děsí. Kamarádka pořídila v zápalu zabavení dítěte doma barevnou plastovou houpačku s pérováním, aby se v ní dalo i skákat. Oba naši kluci začali plakat, jenom se na to podívali! Náhoda? Nemyslím si...

Těhotné nervy na pochodu

             Naše těhotenství nepřekvapilo snad nikoho, kromě mých rodičů. Pokud máte skoro dvouleté dítě, tak se to dneska tak nějak asi očekává. Některé možná zklamalo, že oznamujeme těhotenství místo svatby, ale holt komu není rady, tomu není pomoci. Podle mé babičky riskuji věčné zatracení a zpackaný život, protože jsem si našla moc dobrého chlapa, kterého mi brzo vyfoukne někdo hezčí, mladší a bezdětný. Z nějakého důvodu si myslí, že manželství v tomhle někomu zabrání. No a dost o svatbě, protože pro nás už to zase není tak na další rok aktuální téma a když to vidím doma tak možná ani nikdy nebude.

             Vtipně si naše početí tentokrát pamatuji přesně já. Bylo to po svátku svatého Martina, kde se Kuba potkal s dávnou známostí, a probírali děti. Varovala ho, že druhé dítě je mnohem větší dřina než to první, společně se zasmáli a Kuba mi zrovna tuhle storku vyprávěl o den později po našem milostném vzplanutí. No a možná náhoda, možná právě tahle věta způsobila, že se ve mně vajíčko hnulo a řeklo si, že nám dá co proto. Začátkem prosince už jsem si byla jako ostřílená matka jistá svým těhotenstvím, ale pro jistotu jsem si teda test udělala. Ten den jsem šla s kamarádkou na pracák, kvůli její žádosti o příspěvek. Tak jsem využila příležitosti a při cestě jsem si rovnou zvedla rodičák, který takto akorát stihnu vybrat.

               Jak jsem se těšila na těhotenství, tak už jsem si od té doby hodněkrát nadávala za mladickou nerozvážnost. Být těhotná s malým dítětem, mít mimino s hyper dítětem jako Viktor? Musela jsem se zbláznit. Bylo mi první tři měsíce tak špatně, jak mi ani poprvé nebylo. Jenom díky maximálnímu úsilí každé ráno a večer jsem se nevyzvracela z podoby. Dítě mi celou situaci ani omylem neulehčilo. Byl jako naschvál protivný a neodbytný. Dokonale se v něm promítala moje blbá nálada a tak jsme si doma často řvali a brečeli do noty. Nervové výlevy a slabá vůle udržet vztek v sobě je prý přípravka na to, co přijde, až ty děti budou dvě...no tak to se mám na co těšit teda. Jestli druhé dítě nebude anděl, tak budou mít matku blázna.

              Vyvrcholení přišlo před dvěma týdny. Kuba si ze Žďáru přivezl ukázkovou chřipku, zatímco já i dítě jsme obstojně odolávali. Podařilo se mi ho poměrně rychle vyléčit a netrvalo dlouho a já cítila, jak na mě něco leze. Několik dní jsem se cítila mizerně, ale pořád žádné pořádné projevy. Viki byl čím dál divnější a já už tušila, že bude zle. Jednu hezkou lenošnou neděli se nám odpoledne ukázkově vyzvracel a nepřestal v pravidelných intervalech až do večera. Naskočila mu teplota a byl jak mrtvolka. Ležel s námi na gauči, tulil se, a když cítil, že na něj jde dávení, tak plakal. Homeopatiky se mi podařilo zastavit zvracení a večer bez problémů usnul. Další den už měl parádní rýmu a teplotku, ale pořád to nebylo nic hrozného. Nakonec to takto gradovalo ještě pár dní, až už jsem i já byla na rozložení, tak se mu rozjela perfektní epidemie. Začal zvracet z dávivého kašlání a já lehla taky. Oba zahlenění až na půdu a Kuba mezi tím. Unavený a zuřivý z vyřízeného dítěte vařil a snažil se starat o domácnost dle jeho schopností.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak tento článek jsem napsala prosím pěkně 14.2., pak mi umřel počítač, auto a nakonec jsem měla pocit, že bude i po mně. Počítač mám po dvou měsících zpět a je na čase zdokumentovat události letošního jara. Jestli mi to vyjde, bude přát dítě spánkem a mimino klidem v břiše, napíšu to do porodu :D

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pozn.: dnes je 25.4., tak mi schválně můžete změřit, jak dlouho trvá těhotné napsat článek o běžném životě...