Přesilovka a já

27.06.2020

             Opět se po dlouhé době hlásí matka z doupěte plného smíchu, pláče, řevu a hromady nepořádku. Péče o dva malé tygry, kreativní korona a spousta dalšího se u nás dělo od posledního vtipného vyprávění. Dneska jsem v trochu pochmurné náladě, takže vtipných historek se moc nedočkáte...

Kreativní období za času koronaviru

             Jsem velmi vděčná, že se nás tak zvaná epidemie téměř nedotkla. Zavřené hospody, fitka, kultura ani karanténa pro nás nebyla žádná novinka. Naopak jsme se s rodinkou rozhodli spojit své síly a utužit naše vztahy. Stáhli jsme se do rodinného sídla na Vysočině a společně se zbytkem Kubovy rodiny jsme se pustili do tvoření všeho druhu. Chlapi jezdili dál pracovat, samozřejmě až po 14 denní karanténě. Kluci totiž přijeli z hor den před nařízením o karanténě pro všechny dovolenkáře.

               Mezitím jsme se švagrovou, její malou dcerkou a naší skvělou tchýní rozjely šití barefoot kožených bot ve velkém. Celé dny jsme si dělily péči o všechny děti i zvířata domácnosti a šily, háčkovaly nebo pletly. Společně strávený čas nám všem překvapivě nad míru vyhovoval. Já jsem ve skutečnosti karanténu prožila líp, než jakoukoliv dovolenou. Po dlouhé době jsem nebyla tradičně sama doma zavřená s dětmi, ale žili jsme si tak nějak v poklidu jako velká rodinka. Děti se společně bavily, řádily na zahrádce a Matouš se inspiroval staršími a konečně se rozpohyboval. Začala nová éra veselostí s batoletem a taky další starosti pro Vikiho :D Matouš je ničitel první kategorie, takže Viki poprvé okouší svůj vlastní styl záškodnictví a nese to dost těžce. Já si od té doby děsně užívám pozici krotitele divé zvěře, rozhodčího a konejšitele na všech frontách. Poprvé se o mou pozornost doslova bijí dva kluci, samým nadšením každý den jásám. Jedno dítě na mě řve a druhé mi kňourá visíc na teplácích. Rozkoš pro každý všední i nevšední den.

Děti, matka (ne)samoživitelka

               Sice nejsem sama, chlapa někde mám fakt, nevymyslela jsem si ho, ale sama na ně jsem většinu času. Dost často v krušných chvílích myslím na ženy, které jsou na děti skutečně samy. Nedokážu si to upřímně představit a obdivuji je. Za mnou stojí dvě rodiny, super hrdinské babičky a prababičky, spousta kamarádek a armáda přátel mi drží mentální zdraví v normálu.

               Kluci jsou neřízené střely, asi jako většina dětí. Pomalu a jistě mě učí být silnou a rozhodnou vůdčí osobností, protože jim chybí mužský element v domácnosti. Je to něco, co ženskou neskutečně vyčerpává a večer už si pravidelně připadám jako po lobotomii. Menší večerní relax a trocha občasného spánku pomůžou k malému restartu, abych mohla druhý den vstávat opět nabitá energií a plná optimismu, zářící jak sluníčko. Vydrží mi to asi tak do snídaně a pak jde křivka mého rodičovského úspěchu neúspěšně dolů. K večeru už je ze mě zase děsivá saň, která by je nejradši samou láskou zakousla. Vikiho neskutečná vychytralost a nekonečná výřečnost mi dává zabrat a trénuje moje mozkové zavity na chytré odpovědi, trpělivost na klidné odpovědi i hlasivky na řev, když to neklapne. Matouš pro změnu netouží po ničem jiném, než je kus žvance, Vikiho srandičky a já. Občas se bojím, že by nejradši snědl samou láskou on mě.

Lehce ztracená přátelství

                Lehce nabyl, lehce pozbyl... U přátel to není výjimka. Čím delší dobu jsem na mateřské, tím jednodušeji se mi třídí známí na neznámé, přátele a spřízněné duše. Jsou přátelé, které mám celý život, přátelství, která jsou trvalá a tyto lásky jsou mými pilíři. Jsou tu pro mě, i když sami děti nemají a dokážou si najít čas ve svém nabitém programu navštívit jednu osamělou matku, rozveselit nebo pomoci s dětmi. Pak jsou přátelé, kteří tu byli dlouhou dobu, měli jsme společné zájmy, společné vzpomínky, ale dětmi tohle období plné flámů skončilo. Já jsem doslova doma přikurtovaná ke gauči, navíc docela daleko od centra veškerého dění a ještě s bonusem dvou uzlíků radostí a strastí, které prostě už nemůžu a ani nechci ze svého života vyřazovat. Nebylo jednoduché si přiznat, že nemá smysl doprošovat se přátel, kterým za tu námahu a společně strávený čas nestojím, protože priority většiny bezdětných jsou trochu jinde.

              Pak je tu kategorie poslední a nejlepší, která zvedá tento srdeční výlev na trochu optimističtější úroveň. Nikdy jsem nechápala, proč se říká matky sobě, nebo proč se tolik matky shlukují a stýkají. Odpověď je jednoduchá. S dětmi k vám prostě přijdou noví a úžasní přátelé, kteří přesně vědí, jak vám je, jak se cítíte a co prožíváte. Zkušenost, která je stoprocentně nepřenosná. Tyto ženy, tyto rodiny jsou teď mou nejsilnější zbraní proti občasným pocitům zoufalství, že jsem na všechno sama. Matky si pro tu druhou prostě čas vždycky udělají. Pro sebe, vlastní podporu žena ženě i pro ty děti, kteří mají zase o den plný zábavy postaráno.

             Už jsem poznala, že jen opravdu silná přátelství nebo opravdu poctivý kousek dětských porcí dokážou udržet vztahy takové, jaké by měly být. Mám jen pár takových, ale cítím se vděčná, že tu pro sebe jsme. Možná je to věkem, protože v mém věku není moc blízkých známých s dětmi, možná jsou to právě děti, kdo nám ukazují ten správný směr, kudy jít dál.

Děkuju, že jste. Každá ve svém vlastním dočasném obývákovém vězení :)