Povinné pro nevinné

31.08.2017

            Dnešním tématem bude očkování. Jednoznačně nejhorší první rozhodnutí nás, jakožto zákonných zástupců. Ve většině vztahů se určitě jedná o první velkou zkoušku, pokud nejsou oba partneři na stejné straně barikády. U nás bohužel nejsme. Dojít ke zlaté střední cestě bylo náročné a v případě povinného očkování dost nemožné. Stát nám nedává příliš mnoho šancí na vlastní rozhodnutí.

Hledá se pediatr

             Moje vnitřní panika začala už mnohem dříve, než se Viktor narodil. Sami sebe bychom nikdy zákonným zástupcem nenazvali, ale je to součást rodičovství. Každý neseme odpovědnost za to, co jsme si upekli. Věděla jsem, že s Kubou se rozcházíme v jediném názoru a to právě v důvěře v moderní medicínu, lékaře a nemocnice. Kdyby bylo na něm, rodila bych doma do vany za doprovodu bubnů a jedinou podporou by mi byla porodní bába spolu s aromalampou. Samozřejmě trochu přeháním, ale nějak takhle si to klidně představujte. Naštěstí o porodu rozhoduje u nás ještě pořád rodička a matka. Já mám extrémní srážlivost krve a nehrozilo, že bych riskovala naše zdraví doma v obýváku. Pokud šlo o porod, Kuba neměl na výběr, než se podřídit mému přání a tomu, co mi bude nejpříjemnější. Jakmile přišla řeč na pediatra a očkování, tak už to tak jednoduché nebylo.

             Snažila jsem se ze všech sil najít pediatra, který nám bude vyhovovat a nebude nás nutit malému na každou rýmu sázet antibiotika. Kuba protestoval, že nechce pediatra vůbec a můj prostý argument, že je to povinné ho akorát zvedlo ze židle. Nakonec jsem dala na doporučení kamarádky, která měla se svou pediatričkou výborné zkušenosti. Ještě jsme pořád nebyli rozhodnutí, zda budeme očkovat nebo ne. Tento fakt se ukázal jako nemalá komplikace při hledání pediatra. V dnešní době po všech kauzách s problémy způsobenými očkováním jsou všichni rodiče na vážkách a doktory to pěkně štve. Spousta pediatrů má tudíž už u dveří nebo na webu důrazně napsáno, že nepřijímají děti, jejichž rodiče si nepřejí očkovat. Když jsem volala do ordinace vyvolené pediatričky, tak sestřička se okamžitě ptala, zda očkovat budeme nebo ne. Věděla jsem, že já očkovat chci a tak jsem jí potvrdila, že očkovat budeme. V opačném případě by nás odmítli a my bychom byli s hledáním pediatra opět na začátku. To jsem ještě netušila, jaké problémy z toho vzniknou.

Domácí prohlídka

             Zhruba po týdnu od našeho příchodu domů z porodnice jsme měli pozvanou paní doktorku k nám domů. První seznámení a prohlídka proběhli víceméně dobře. Přišla mi jako milá a rozumná starší paní, která při své práci používá selský rozum. Viktor měl zánět v oku a tak nám pro jistotu předepsala lokální antibiotika. Říkali jsme jí, že zkoušíme homeopatika a borovku, což jí potěšilo, ale varovala nás, ať to nepodceníme. V případě, že by se to nelepšilo tak ať máme po ruce silnější kalibr.

             Pak už jsme si jenom povídali o všem, co nás napadlo a chtěli jsme se jakožto čerství rodiče dozvědět. Na očkování zatím vůbec naštěstí nepřišla řeč. Nicméně Kuba už byl po jejím odchodu naježený, protože nám předepsala antibiotické kapky a chtěl předpis hodit do koše. Použila jsem svůj konejšivý vliv (nebo si aspoň myslím, že něco podobného na toho nerváka zabírá) a vysvětlila mu, že to vyhazovat ani omylem nepůjde. Naopak jsem ho přiměla jít ho při příští cestě do lékárny vyzvednout. Jasně, chtěli jsme jít přírodní cestou, ale odmítala jsem si představit, jak budu u doktorky příště za blbce, až tam přijdu se zahnisaným dítětem a prosbou o další předpis. Snažili jsme se přes tři týdny všemožnými homeopatiky i jejich kombinacemi vyhnat z těla našeho drobečka ten odporný neduh, ale nic nepomohlo. Nakonec jsem se uchýlila ke kapičkám a intenzivně dle doporoučení 5 dní kapala. Bohužel oko pořád špatný, takže Kuba si hned zase přisadil: "Vidíš a navíc ta sračka ani nezabírá!"... No, je to prostě drahoušek :) Během pár dnů, kdy jsme přestali kapky kapat oko samovyléčilo svůj problém a byl klid.

První vlna emocí

             Druhá prohlídka okolo druhého měsíce už byla v ordinaci u doktorky. Šla jsem tam s prckem sama a byli jsme celkem rychle hotovi. Na závěr poradny se ještě zmínila o příštím termínu, kdy bychom měli probrat očkování. Věděla jsem, že se mimina očkují prvně od 9. Týdne, ale až když jsem před sebou měla ani ne dva měsíce starého prcka, tak mi došlo jak příšerně brzo to je. Doma jsem Kubovi decentně naznačila, že ona nepříjemná chvíle rozhodnutí se blíží. On to úplně decentně nepřijal. Už jednou v těhotenství chytl studijní záchvat na téma očkování a pročetl i viděl na internetu kde co. Teď ho to popadlo znovu a stále dokola se mi snažil vysvětlit, jak hrozně zlé a špatné to očkování je. Měl strach, já samozřejmě taky a ani jeden jsme i přes čtení všeho možného nebyli o nic moudřejší. Navíc, čemu dneska taky můžete věřit, že?

             Já byla přesvědčená, že očkovat chci, ale třeba s menším odkladem. Kuba byl zásadně proti, protože byl přesvědčený o své touze jít za každou cenu proti davu. Nebude přeci jako ovce. Nebude dělat, co mu někdo přikáže. Jsem opravdu hrdá na to, že mám doma takového revolucionáře. Bohužel tenhle hrdý muž činu potom nebude s důsledky takového rozhodnutí muset bojovat po zbytek Viktorova dospívání. To já bych to měla na triku. Matka, která neočkuje a navíc to ani není moje přesvědčení! Jedna věc byl zákon a povinnost očkování, které se následně vyžaduje ve školkách, školách a na všech dalších akcích. Druhá věc a pro mne mnohem důležitější, zdraví našeho dítěte. Je mi jedno, jestli je to povinné nebo ne, ale z nemocí a obzvlášť takto vážných mám opravdu respekt. Oba jsme argumentovali vlastně tím stejným. Kuba měl strach, že bude mít po očkování náš malý chlapeček nenávratné následky a já měla strach, že nenaočkovaný onemocní a bude mít v lepším případě taky nenávratné následky. No a teď babo raď.

             Šli jsme tedy na příští prohlídku společně. Já se srdcem až v krku a Kuba s napnutými žílami. Chtěl si v klidu popovídat o očkování a našich možnostech. Prohlídka samotná dopadla dobře jako vždy a pak nastala chvíle pravdy. Sestřička, která na rozdíl od paní doktorky je velmi rázná a s nikým se moc nepáře, doufala v rychlý informativní průběh a rozloučení (předala nám propagační letáček dvou různých hexa vakcín). Netvářila se, že by o těchto věcech měla chuť vůbec debatovat. Kuba okamžitě spustil otázky, které už si chystal dlouho dopředu. Jaké máme jiné možnosti? Jde si přikoupit něco lepšího, kvalitnějšího? Jaké jsou podmínky pro odklad očkování? Nešlo by teď naočkovat jenom něco? Well...no jak to jenom říci. Ordinace skládající se ze sestřičky a paní doktorky, které proklamují už na svém webu, že rozhodně nesympatizují s neočkujícími rodiči, byla najednou jak válečná zóna. Paní doktorka se snažila stále v klidu a mile odpověď na Kubovy dotazy, ale zároveň dát důrazně najevo svou nevoli k této diskusi.

  • Možnosti jsou dvě, obě hrazené pojišťovnou, obě hexavakcíny
  • Nic lepšího nebo s příplatkem není nebo to alespoň nevozí k nám
  • Odklad očkování schvalujeme pouze při vážných neurologických onemocněních nebo při hrozící alergii na léčiva
  • Naočkovat jenom část hexy nejde, protože už dostáváme jenom celou šestici v jedné vakcíně

             Takto jsme dostali odpovědi na své dotazy a s letáčky v ruce jsme byli vyporoučeni ze dveří. Doma se strhl náš obvyklý boj s argumenty. Pozor, my se nehádáme, ale pouze za zvýšených hlasů mlátíme toho druhého argumenty tak dlouho, dokud nepadne. V tomto případě to nebylo jinak. Kuba po chvíli rozhodil rukama a rezignovaně to hodil všechno na mě. "Fájn, tak ať je teda po tvém. Tak si ho naočkuj, ale jestli se něco posere, tak to bude na tvou zodpovědnost." V ten moment jsem samozřejmě přestala argumentovat a rozbrečela se. Kuba si uvědomil, co právě řekl a tvářil se dost divně. Tak jsem mu opáčila, že to nemůže myslet vážně. Jestli si vůbec uvědomuje, co právě řekl. To by mě obvinil z toho, že by naše dítě onemocnělo? Nakonec jsme se oba uklidnili, omluvili se a šli raději od tématu. Co nemůžeš vyřešit dnes, nechej na poslední chvíli. Ono se to většinou vyřeší samo.

První rýmička

             A jak jsem řekla, tak se taky stalo. Asi čtrnáct dní před plánovanou prohlídkou s očkováním se Viktor slušně nachladil na návštěvě ve Žďáru. To víte, brňáci nejsou zvyklí na horské sychravé podnebí Vysočiny. První dva dny po návratu domů jsem téměř nespala. Unavená a vyděšená jsem celé noci ležela a poslouchala jeho přerývavé dýchání. Každou chvíli jsem ho šla posouvat výš na podložení pod hlavou, protože jinak se ze spaní budil kvůli špatnému dýchání. Druhý den jsem letěla do lékárny pro mořskou vodu, vincentku do nosu a odsávačku na vysavač. Tohle všechno dohromady zachránilo té naší prdelce nos. Třetí noc už se ani nebudil, ale rýma se ho v lehčí formě držela opravdu ještě celých 14 dní a tak na kontrole paní doktorce vystřihnul ukázkový chrčení na průduškách, kam mu slezla rýma. Sama paní doktorka uznala, že v tomto stavu není očkování moudré a domluvili se na další prohlídku po 4 měsíci. Navíc jsme ten den byli poslední pacienti a Kuba si konečně v klidu mohl promluvit s paní doktorkou o všem, co ho tížilo a zajímalo. Já šla kojit do čekárny. Netuším, o co šlo, ale asi mu jako první člověk podala dostačující a pádné argumenty k tomu, aby s očkováním souhlasil. Zatímco sestřička mi v čekárně celkem nakrknutě prozradila, že právě kvůli případům jako jsme my, se pro jistotu hned na začátku ptají na názor rodičů na očkování. Protože teď už nás odmítnout nesmí ze zákona, ale nechtějí mít v ordinaci nenaočkované dítě. Já měla obavy, aby nás právě nevyhodili, pokud budeme chtít třeba odklad a podobně a najednou jsem zjistila, že to nejde.

Okamžik pravdy

              Doma jsme si všechno vyříkali ještě jednou a dohodli se, že pokud bude podle paní doktorky Viktor způsobilý k očkování a mně bude připadat v dobrém rozmaru, tak to uděláme. Na prohlídku už jsem šla s malým sama a po běžné kontrole jsme malého konečně nechali naočkovat. Měla jsem z toho hrůzu už od rána, ale samotná injekce bylo to nejmenší. Viktor s menším zpožděním začal plakat, ale během chvilky už o ničem nevěděl. Doktorka mi dávala instrukce, co dělat v případě zvýšených horeček a neobvyklých stavech a já se jenom modlila, aby všechno dobře dopadlo.

              První dva dny po očkování byl možná malinko klidný a unavený, ale jinak jsme vůbec nepozorovali nějaké změny nebo teploty. Všechno dobře dopadlo a nám se opravdu hodně ulevilo, ale čekají nás ještě bohužel další povinné vakcíny. Myslím si, že dokud Viktorovi nebude takových 18 a neřekne si sám, co chce a co ne, tak já klidně spát nebudu...