Pořád se něco děje

18.07.2018

            Už několikrát jsem si sedala k počítači, abych zvěčnila události posledních dní, ale nikdy jsem nestihla ani dosednout. U nás se pořád něco děje. Já vím, trošku jsem to tu zanedbávala, ale jsem zpět a plná dojmů a zážitků z naší povedené rodinky. 

             Konec školního roku dopadl překvapivě úspěšně a bohužel tudíž v září opět začíná roční maraton učení. Škola má dvě jediné výhody, kterými sama sebe často utěšuji. Mám pocit, že mi pomáhá mírnit mozkovou degeneraci matek v domácnosti a fakt hodně jsem se těšila na léto a pilně plánovala, co všechno podnikneme. Vikuš je čím dál větší střela. Mám doma o poznání víc praní a uklízení. Je jako kobylka, takže vlastně pořád jenom jí a začíná z chůze přecházet do běhu zvaného úprk neřízený. Občas nám dá zabrat výchovný prvek v nikdy nekončící vlně her a zábavy. Viki nese jakékoliv ukáznění jeho aktivit nelibostí dětem vlastní. To potom lítá vzduchem kde co a občas i on. Po tom roce věku začíná přicházet hodně vtipné období různých grimas a ksichtíků, kdy některé jsou čistě jeho výtvorem a jiné vyloženě kopie těch našich. Opičkování všech a všeho je roztomilé do doby, než si uvědomíte, že takhle se občas vážně tváříte. Když to vezmu kolem a kolem, počítám, že brzy to bude dobrý parťák, který nebude úplně neřízená střela, ale průměrné spořádané dítě s aspoň základními sociálními a hygienickými návyky. (Teda, aspoň pokud bude trávit více času s matkou a méně s otcem.)

Čas na nášup

               Ráda bych varovala všechny, kteří zarytě tvrdí jak skončí u jednoho dítěte nebo chtěli dvě, ale po počátečních patáliích s prvním si to rozmysleli. Zhruba po roce už vám to nedá a začnete kalkulovat, jak a kdy by to šlo znovu, jen aby byli broučci ve vhodném věkovém rozestupu a vy to měli co nejdřív nadobro za sebou... Sama jsem se překvapila podobnými úvahami, protože jsem je čekala až tak za dva roky. Jenže jakmile začne být s miminem fakt sranda a to jakože opravdu mega a přejde do fáze absolutní roztomilosti, tak zatoužíte po sourozenci, kteří by vás nahradili v nekonečné hře na schovávanou a stavění či boření kostiček.

               My už jsme o tom samozřejmě mluvili oba, ale zatím nemáme přírůstek kam dát, takže nejprve je třeba počkat na stěhování a pak můžeme začít dovádět J

              Musíte si teď myslet, že jsme se úplně zbláznili, protože v momentě kdy rodič konečně dosáhne stavu, že se krásně vyspí a dítě začíná být samostatné, tak netouží to celé opakovat... Máte samozřejmě pravdu, ale jakmile bych vypadla z režimu mateřské, zakusila pocit normálního života a práce, tak už bych se domů mezi poblinkaná trička a pokakané plínky nevrátila nikdy.

Lekce vzorné artikulace

             Zvláštní je, jak si dokážete pokecat s dítětem, které ještě nemluví. Sice se nevyjadřuje slovy, ale gesty mimikou a žvatláním si většinou obstará všechno a ještě vám vynadá. Už se pomalu učí řeči našeho kmene, ale je to fuška. Občas řekne slovo řekněme oficiální, ale pak zjistíme, že on význam slova nezná a použije ho jinde. Naopak slova, která pochytí správně, sice používá vhodně, bohužel však dost upraveně. Hitem posledních dní je houpi houpi, které v jeho podání zní spíš jako hautí hautí. Stejně slovo si osvojil i pro vyjádření auta, takže to chápu jako autí. Jako největší úspěch svého lektorského umu beru úspěšné rozlišení kočky (mňau) a psa (baf baf). Sice si to občas ještě splete, ale rozhodně už není každé zvíře papi. Trochu se obávám toho, až začne mluvit plynně, s jeho současnou výřečností budeme mít o zábavu opravdu postaráno.

Letní divočina

            Původně jsem se bála s miminem někam jet, ale nuda v Brně nás přesvědčila. Máme za sebou týden okupování domku se zahradou a bazénem u našich, prodloužený akční víkend na Slapech, kde nám Viki při celodenním pobíhání po zahradě se čtyřmi psy mírně zdivočel. Po příštím týdnu na Vysočině nás čeká dovolená v Orličkách, kde si asi hodně máknu tahat s sebou toho našeho klacka těžkýho... Nicméně za odměnu jsem si nadělila dovolenou s holkama u moře, takže si nestěžuju a těším se na Kanáry jako malá. Viki bude u našich i s Kubou, takže o něj strach nemám. On je takový samorost hodně a teď navíc dost upřednostňuje tatínka, takže já jsem ta otravná matka, která je dobrá akorát na to jídlo. Bojím se spíš o sebe, abych zvládla být devět dní bez něj, ale už jsem velká holka a nechci být tak úzkostlivá, tak se holt kousnu a tak daleko u Afriky mi nic jiného ani nezbyde...

Užívejte si léto, děti a pohodu!