Pokročilé zaoblení

03.02.2017

         V těhotenství už nejsem žádný začátečník, ale o to hůř tento stav snáším. Zhruba od zlomové poloviny už mě to nějak zmáhá. Jak jsem si pochvalovala bezproblémové těhotenství, tak teď to nesu fakt těžce. Začátky jsem proklouzla bez zásadních nevolností a dlouhou dobu nepřibírala, ale všechno se jednou zlomí...

             Někde okolo sedmého měsíce, a shodou okolností v období Vánoc, jsem začala nový život mezi svými žebry výrazně pociťovat. Břicho už najednou nebylo pěkně malé a nenápadné, ale pěkně otravné, všudypřítomné a nemálo zavazelo. To jsem si myslela, že horší už to o moc nebude, ale zpětně mi to přijde jako dobrý vtip. Celé svátky jsem si vychutnávala slastný pocit       a nekonečnou euforii z neschopenky a rizikového těhotenství. Chápejte, stresovat se přes svátky   v práci a ještě k tomu těhotná, to jsem nemohla dopustit a odešla domů pro jistotu už 1. prosince.

             Nově získané volno jsem využila k aktivním přípravám na svátky a pekla jak vzteklá. Pravidelně jsem se večer dobelhala z kuchyně na gauč úplně grogy a s pěkně nateklými kotníky (nebo jsem si aspoň myslela, že mám představu, co nateklý kotník znamená). Samotné svátky jsem naprosto bezostyšně strávila válením se u televize, jídlem a fňukáním ve dne v noci nad neustálou aktivitou močáku. Jestli jsem si někdy připadala otravná a na zabití, tak toto byl přesně jeden           z těch vzácných okamžiků. Když jsem večer u televize každou půl hodinu odcházela na záchod za doprovodu nadávání na celý svět, tak jsem u toho ještě přerušovala aktuální díl seriálu nebo filmu. Do teď obdivuji Kubu, že udržel nervy na uzdě a láskyplně si vyslechl každou půlhodinu mé trápení a pokyvoval soustrastně hlavou.

             Všichni v mém okolí nabyli dojmu, že mi musí vysvětlovat, jak je důležité chodit, hýbat se   a vůbec aktivně odpočívat. S naprostým nadšením jsem všechny dobré rady házela za hlavu.         S perfektní výmluvou (samo sebou, že pravdivou), že se nemohu vzdálit od záchodu, jsem pro jistotu nechodila vůbec nikam. Venku zrovna udeřily ty nejkrutější mrazy této zimy a já teplomilný člověk jsem nehodlala riskovat umrznutí. Mým sportovním výkonem se stala procházka do centra, kde jsem obešla pár záchodů, navštívila vybrané obchody a půl dne se courala zase zpět domů. Courala, ale nakonec jsem pravidelně sehrála něco mezi baletem a břišním tancem na posledním přechodu před barákem, protože malej si hodil vývrtku na mých močových cestách.

             Vrcholem tohoto období bylo nenadálé, ale rychlé přibírání na váze. Samozřejmě, že všude uklidňují, že je to naprosto normální. Jenže já jsem se nacházela v osmém měsíci a už jsem měla navrch 15 kilo. Takový růstový šok by nezvládl nikdo. V takovýchto chvílích se hlavně člověku nechce úplně věřit, že po porodu vyčůrá a vykojí třeba i 20 kilo. Žel bohu slina mě ne a ne pustit   a tak můžu jenom doufat, že jako zázrakem nechám většinu v porodnici a domů půjdu jako super modelka. Takový ty co měsíc po porodu fotí katalog na spodní prádlo a chlubí se, že měly skvělý porod.

Blížíme se do finále a mrně už se nemůže dočkat. Doma mu říkáme "plod" nebo "to či ono", protože Kuba vytrvale odmítá znát pohlaví a tak ho straším vidinou holčičky, kterou bude učit tesařinu.