Podzimní mámení

10.10.2018

          Z nenadálého krutého počasí se vám hlásí matka roku. Oslavili jsme jakž takž úspěšný první rok a půl společných nepokojů na domácí frontě a obávám se dalších dní. Z miminka je už dávno pěkný ďábel, který svými vychytralými vtípky přivádí mou existenci až na samou hranici mentální odpovědnosti. Konec léta odnesl zbytky posilujících paprsků a zakořenil v nás nikdy nekončící zimu plnou zmrzlých procházek, rýmy a bunkrů z peřin. Přešla jsem na krátký zimní sestřih a nebýt všeho chaosu okolo připadala bych si jako úplně nový člověk.

Edit: Od doby, kdy jsem začala psát článek, se teplota opět otočila o 180° a jsou s přehledem dvacítky, babí léto jak vyšitý a moje ukázka produktivity v praxi. Jak dlouho trvá průměrné matce napsat dvě stránky? Zhruba dva týdny, než vymyslí nebo zažije něco natolik zajímavýho, aby stálo za to o tom napsat a potom se dostat na etapy k samotnému psaní.

Pozor, katastrofa na obzoru!

             Nikdy jsem o sobě nepochybovala tak, jako posledních pár měsíců. Začínám si myslet, že je naprosto nereálné, abych stvoření přivedené na svět dokázala ve zdraví provést jeho dospíváním. Každý den přináší nové a nové patálie a já si před spaním odehrávám v hlavě katastrofické scénáře dnů následujících. Viki je jako splašený kůň, který poslechne jen tak občas. Jakoby omylem, jakoby náhodou ve své hlavě plné her a fantazie z dálky zaslechl povel a uznal za vhodné jej praktikovat.

              Věci rozbité, vysypané nebo zničené jsou pouhým začátkem každodenního rituálu, kterým si doma krátíme dlouhé dny samoty. Útěky z nočníku jsou nedílnou kratochvílí naší nepodařené bezplenkové metody a nezřídka končí loužičkou nebo hromádkou schovanou pod stříškou z knížek. Šikana kočiček je oblíbená především po ránu, kdy je plný energie a svým mohutným rozplácnutím se na hromadu chlupů tuto energii předává dál. Konečně tu máme definitivní vítěze soutěže o blbé dny, které už jako podle předepsaného scénáře začínají nelidským vstáváním a hysterickými záchvaty při naprosto banálních věcech a končí mou definitivní panikou a kolapsem. Vrcholným kouskem bylo nedávné Vikiho zamčení se v autě.

             Půl sedmá ráno, mocné dva stupně celsia a moje chuděrka Fábie bez života čeká na záchranu nastartováním přes kabely. Chlap, který jí tolik vyšťavil samozřejmě na druhém konci republiky a kamarád na bílém koni spěchá zoufalé matce na pomoc. V tu chvíli se vše seběhne nějak rychle a bez rozmyslu. Cvak! Viki sedí v autě za volantem s klíčky v ruce, úsměv od ucha k uchu a prstík na čudlíku s klíčkem. Zamkl se tam! Mám pocit, že musím každou chvíli omdlít. Klepu na něj, prosím ať zmáčne opačné tlačítko a zaháním myšlenky na vlastní naivitu, že by takový úkon ve svém věku provedl. Slzičky v očích a můj zachránce přijíždí. Společně ještě chvíli doufáme, že se stane zázrak a nakonec volám s panikou v hlase na tísňovou linku. Se zajíknutím a potupou hlásím milé paní v telefonu, že se mi malé dítě zamklo v autě. Ta obratem vytáčí hasiče z nedaleké stanice a pokládá mi telefon. Během pár minut už vidíme s Lukášem přijíždět hasičské auto v plné polní přes všechny semafory za hlasitého houkání sirén. Nejradši bych se prokopala do jádra Země a zůstala tam samou hanbou. Kdo tou dobou ještě objímal polštáře, tak nás musel milovat. Pět hasičů vyskákalo v dobrém rozmaru a smáli se na celou ulici. Chvíli si prohlíželi Vikouše, jak se dobře baví celou situací a pak ho zkoušeli taktéž přesvědčit, ať nám otevře po dobrém. Nechápající dítě nám podává klíče přes zavřené okno a čeká, co se bude dít. Nakonec se jim podařilo dveře bez poškození otevřít a v tu chvíli vidím Vikiho, jak ječí. Stihl si během zásahu skřípnout prst do oka v pásu a neuměl ho vyndat.

Byl to happyend a já slabá v kolenou jela projíždět autíčko, aby se kvalitně nabilo...

Zmrzlé zadky a sportovní vycházky

           Sedím si tak s maminama na lavičce a pozoruji ratolesti, jak si sypou písek po softshellových bundách na pískovišti a přetahují se o hrabičky. Přemýšlím nad teplým vybavením na krušnou zimu a zvažuji zařazení podprdelníku do stálé výbavy v kočárku. Nikdy jsem si nemyslela, že budu trávit někdy tolik času venku za jakéhokoliv počasí. Vybavila jsem nás holinkami a doufám, že v nich přečkám krušný podzim. Každý den své mateřské existence si připisuji další položky na nekonečný seznam věcí, které opravdu zvládnou jenom matky.

             Nastal den, který jsme dlouho očekávali, ale pořád jsem doufala, že ještě chvíli nepřijde. Dítě konečně objevilo kouzlo odrážedla. Vlastní pojízdný stroj na kolech, který tak vášnivě obdivuje. Začalo tak nové období a to nenucených sportovních probíhaček po cyklostezce a nahánění divocha na rychlém stroji. Samozřejmě mi pohyb rozhodně neuškodí, horší je fakt, že on by nejraději jezdil pořád a všude. Problém nastává v momentě, kdy musí zatočit, protože tenhle grif ještě úplně nevychytal a radši vjede vesele na silnici. Opět mi způsobuje každou chvíli nervové stavy a já usínám s myšlenkami, že bych ocenila více oplocených výběhů pro děti. Ideálně na zámek a plot bez oček, který Viki hravě zvládá přelézt.

          Pokud se rozhodnu týrat to nebohé dítě pobytem v uzavřeném prostoru, nastává apokalypsa. Převráceným košem s hračkami počínaje a bobovým útokem s mnoha následky konče. Náš malý jinak velmi útulný obývák se rázem mění na primární místo činu, a jak jsem se nedávno dočetla v jedné kavárně: uklízet po dětech je jako si čistit zuby a u toho jíst. Nemá to smysl. Nic nemá smysl. Občas bych se domnívala, že nemá smysl ani vylízat z postele, ale párkrát přeražený nos od skotačícího dítěte mne vyvede z omylu a dotlačí k další várce ranní kávy spolu se strategickým přesunem na gauč. Pokud udržím hlavu vzpřímenou, je tu menší šance, že můj obličej přijde k úhoně například úderem tupým předmětem nebo tečkou jeho tvrdé lebky.

              Děti jsou prostě láska, kterou vám nic a nikdo nevynahradí. Nevím co je za den, všechny jsou stejné a stejně šílené. V době poledního klidu si tu tak sedím, rozhlížím se po bytě a zjišťuji, co všechno by bylo potřeba uklidit, umýt nebo rovnou vyhodit. S povzdechem hodím nohy nahoru a jdu si raději číst. Nemá to přeci smysl. Uklidím, až děti vyrostou...

              V rámci studijní prokrastinace jsem se rozhodla, že se naučím plést. Zrovna dnes a tak jsem se do toho pustila. Vypadalo to velmi snadno a stejně jako se vším, už jsem se viděla jako prosík pletač, který má naprosto krásné a neotřelé módní kousky, které mu budou všichni závidět.

... skončila jsem po deseti řadách, několika hodinách a křečemi v rukou. Budu muset přehodnotit své nadšení a smířit se s postupným a zdlouhavým procesem učení. Možná, ale jenom možná přeci jen raději otevřu to cvičení z matiky, kterému se taktně vyhýbám už od loňského roku.

              Viki se každým okamžikem vzbudí a bude třeba ho jít řádně vyřádit někam ven, už mi dochází nápady kam tady s ním chodit a co podnikat, takže jako každý den se půjdeme pravděpodobně zavrtávat na pískoviště a skákat z pařezů. Nemají to ty matky náhodou úžasně pohodový a kouzelný život?

...je to tu.

            Dnešní odpoledne v parku jsem si všimla zajímavého efektu a donutilo mě to přemýšlet o osamělosti matek. Viki se prohrabával do Číny a já se rozhlížela po parku. Každá z nás sama s jedním či více ratolestmi dělala více méně totéž. Jedním okem monitorujeme dítě, ohnuté v zádech za nimi pobíháme a chytáme případně rozpláclé dítě o strom nebo lavičku, nebo jako já sedíme na lavičce, jedním okem sledujeme jak naše dítě šikanuje jiné - Viki ač asi nejmladší na hřišti dnes rozplakal minimálně pětiletého chlapce - a druhým všechny do jedné koukáme po ostatních. Každá z nás úplně jiná. Žádná z nás si nikdy netoužila povídat každý den s někým jiným a už vůbec ne se spoustou žen a ještě ke všemu pořád dokola o tomtéž. O dětech. Našich výtvorech, na které jsme sice pyšné, ale ničí nás a my nevíme, jestli je to normální. Jestli zrovna to naše dítě není v něčem jiné, horší nebo lepší, prostě cokoliv. A tak se takto pohybujeme po parku a navzájem hledáme oční kontakt a důvod zaplést hovor s ženami, které jsou všechno, jen ne naše spřízněné duše. Nakonec je nám to všem jedno a končíme u pískoviště v plném hovoru. Vděčné, nesmírně vděčné za trochu normálních vět a mentálně bdělého pohledu či porozumnění. Samozřejmě to u matek taky ne vždy už můžete dneska čekat....

Buďte prosím vážení, hodní na ty matky, mějte s nimi strpení, ať nejsou žádné zmatky.