Počátky zimní romance

13.12.2018

           Po delší odmlce se tu opět hlásí o slovo matka dítka svébytného. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe (marně), že se opravdu prokoušu matikou natolik, aby mi nechali ten opojný pocit, že něco studuji, ač realita se tomuto výrazu už ani vzdáleně nepodobala. Žel nevyšlo to a já musím přiznat, že po té co Viki od léta úplně změnil svou strategii (chápej nároky na matku), mi spadl kámen ze srdce.

            Na psaní dnešního románu jsem se naložila do vany, abych rozehřála promrzlé tělo z Vánočních trhů. Byli jsme s Vikim absolvovat frontu na mraze na mou první autogramiádu v životě. S naším hyperaktivním rarachem jsem to popravdě málem vzdala. K podpisu knížky jsem se nakonec dostala spocená, ověšená dítětem a tak roztěkaná, že jsem vůbec neměla čas si to celé užít. Nikdy jsem netoužila stát spolu s davy a ani teď mi to nebylo zrovna po chuti. Jenže Anie Song, autorka pohádkové knížky Příběhy z VesMíru, mi jako jedna z mála na Instagramu přirostla k srdci. Zážitek mám, to je jasný, ale autogramiády se mezi mé oblíbené aktivity s dítětem asi nezapíšou.

             Ale to jen tak na okraj. Hlavně chci zase po delší době sepsat náš domácí život a Vikiho strastiplný dětský vývoj.

Postel vs. Postýlka

             Už od brzkého podzimu začal Vikouš rebelii proti klasickému celonočnímu spaní ve své postýlce. Budil se zhruba 2x až 3x do týdne a vždycky mezi druhou a třetí hodinou ranní a chtěl mezi nás. Mají ty mrňata v hlavě nějaký budík nebo co?! Doslova si nakázal hají dolů, chápej nahoru, protože to nerozlišuje a naše postel je výš než jeho. (Jo to je těch 80 čísel, z kterých mi padal už jako mimino...) Když se vzbudil, tak neplakal a nic mu na první pohled nebylo, ale vypadal až děsivě fresh. Sice si vynutil transport mezi nás, ale spát dál? Ale kdeže! Začal něco vykecávat na celý barák, neustále se mrcasil, kroutil, přesouval a odmítal zaujmout polohu vleže na více než třicet sekund. Neustále nás mlátil vlastní hlavou při neřízených atentátech na naše polštáře. Můj nos ani lebka už nejsou, co bývali. Časem jsem vychytala, že měl vlastně durch plínu nebo měl hlad a nejčastěji oboje dohromady. Kuba zuřil a nevyspaný neustále polemizoval nad příčinou jeho nočních budíčků. Nikdy jsme s jistotou nevěděli, ale já si do teď myslím, že ho zuby pěkně potrápili.

              Jak noční budíček začal, tak taky skončil. Už se zase vyspíme. Dokonce se posunul čas a světlo, takže se vyspíme dokonce déle. Dítě v pocitu stálé noci spí v největším luxusu i do půl osmé.

Edit: tak tohle jsem zakřikla a ani ne o dva týdny později začal hladový budíček mezi pátou a šestou ranní. Jen se matko neraduj, nic netrvá věčně...

Adoráble miminko

            Když se potomek učí řeči vašeho kmene je to ohromná zábava. Jak deklarovala skoro tchýně, je tohle opravdu to nejroztomilejší období u dítěte. Jeho neuvěřitelná snaha co nejvíce vstřebat z každého vašeho pohybu, zvuku, mimiky a myšlenek je tak srandovní. Děláme doma běžné všední věci z každodenního života, ale v podání dítěte to nabírá úplně nové grády. Samozřejmě pořád platí pořekadlo "Hračky, plačky", takže čím víc roztomilosti a srandy, tím víc taky nervů v háji a řevu. Všechno má své světlé i temné stránky a dítě je předlohou. Ráno se budí vyspinkaný do růžova, samá sranda, neustále něco brebentí a touží si okamžitě hrát. Opičí se úplně ve všem a je prostě k sežrání. V průběhu dopoledne spolu s energií ztrácí i elán a dobrou náladu a jak už se chýlí jeho čas poledního spánku, tak se rozmilé dítko mění postupně na syčící hyenu, která kouše, škrábe a ječí. Po spánku, kdy tasmánský čert nabere znovu své síly, se mi doma probudí rozkvetlá růžička. Andílek, který kření zoubky, haleká ahoj už od dveří a nemůže se dočkat, až si bude hrát. Jenže do večera je to dlouhá chvíle a ta na něj přichází bohužel už hodně brzy. Někdy si už kolem páté hodiny může vyškrábat oči. Neví co se sebou, nudí se, dožaduje se maximální pozornosti a hlavně by pořád chtěl jíst a neví co.

            Hlavním a relativně účinným mým krokem v krizových situacích je úklid. Ten zabere vždycky a nikdy se neomrzí. Můžeme pořád do kolečka vysávat, třídit hračky a sbírat je po bytě. Jenže co dělat, když už ani taková popelka nemá chuť a sílu pořád něco dělat. To pak ležím jak mátoha na zemi a nechám po sobě běsnící dítě skákat. Jindy zase naskládá Kuba polštáře tak, že do nich malej skáče z opěrky gauče. Různými způsoby a nemalou improvizací se vždy na večer už jenom snažíme dítě unavit a přežít jeho nepříjemnou večerní fázi.

A teď pro pozdější rozpomenutí pár vypíchnutých prvních slůvek z Vikiho nekonečných pokusů ovládnout jazyk:

Punčocháče - Punťapaťa, Puntata

Cink i Jessie (kočky) - Dink

Boty i papuče - papu

Kafe, čaj, mlíko, kakao - tua

Mobil - bombi

            Každý den mám kromě běžných povinností spoustu času pozorovat dítě, jak si hraje, jak přemýšlí a co dělá. Je neuvěřitelné sledovat takovýto vývoj. Jak rychlý je a jak chytrý! Každý den znovu a znovu nové znalosti, schopnosti a nápady. Každý den mě mé dítě přivádí k šílenství i k úžasu. Inspiruje mě a nutí k neustálé aktivitě a tvořivosti. To mi nebylo nikdy podobné, takže poprvé i já mohu dosvědčit, že děti člověka opravdu mění. K tomu bych přidala, že taky stárnou. Pár dní zpět mi táta volal a já už ležela v posteli. Byl překvapen, že mě budí a smál se mi, že chodím spát se slepicemi... Co dodat, jsem vymačkaná jak pomeranče na fresh.

Dneska mi došlo, že až budeme mít větší děti, konečně se mnou někdo bude hrát po večerech deskovky. J