Po porodu

19.03.2017

                  Po porodu nás nechali ještě asi 2 hodiny na porodním pokoji, abych nabrala síly a počkala, až dokape výživa z kapačky. Po dlouhé noci jsem před porodem byla tak unavená, že jsem nechtěla nic než spát, ale porodem a prvním kontaktem s mrnětem mi vystoupal adrenalin do závratných výšek a naprosto mě probral. Oba jsme se mlčky smiřovali s šokem, že za tak krátký okamžik jsme najednou tři. Stali se z nás rodiče, kdo tohle mohl tušit? Vzpomínám si, že jsem snad pronesla něco v duchu, že stejně pořád nechápu, že tento živý tvor vyšel ze mě. Červený, upatlaný, pomačkaný s neskutečně šišatou hlavou. Byl tak malinký a rychle dýchal. Oba jsme si oddychli, že nemáme tlusté miminko, co vypadá jako váleček (jo, jsme zlí a škodolibí). Jeho apgar skóre bylo skvělé, takže jeho životní start vypadá slibně. Třeba bude jednou rád, že jsme mu dali život.

Haló haló, co se stalo...

               Všichni přítomní porodu se poroučeli pryč a my byli konečně sami. Kuba pomalu vytáhl mobil a začali jsme postupně obvolávat rodiny. Já potom s kapačkou v ruce s vypětím sil naklepala zprávu a chtěla ji poslat všem, na které jsem si v tu chvíli dokázala vzpomenout. Postupně mě napadali další a další, ale stejně jsem věděla, že na někoho určitě zapomenu. Kuba zmobilizoval naši partu na večerní zapíječku, aby měli všichni čas. Telefonování a gratulace nebraly konce. Náš syn si spokojeně hověl na mé hrudi a mžoural na úplně nový svět. Bojoval statečně a únava ho přeci jen zmohla, takže během chvilky už spal.

Laktační start

               Někdy po vyvolávání do celého světa o zrození zbrusu nového Papeže se na sál přihrnula sestřička z novorozeneckého a oznámila, že jdeme přikládat. Vzala chudáka Viktora, který spinkal spokojeně na mých prsou, přiložila ho suverénně k prsu a druhou rukou mu cpala mou bradavku do pusy. Fortelná sestřička mi prso málem utrhla, ale hlavně se pokoušela z mých nic netušících bradavek vymáčknout první kapky mleziva a to tak intenzivně, že jsem měla chuť na ni začít řvát. Malej se naštěstí chytal a projevil cucací reflex. V ten moment sestřička řekla, že to půjde a odešla. Viktor se uvelebil a zase usnul. Vypadá to, že už teď má některé věci na háku. Abych nabrala co nejrychleji sílu a mohla odkráčet zpět na šestinedělí, dostala jsem ještě na porodním sále na klín tác s obědem. Oběd napovídal, že se v nemocnici moc nepředřou, aby vymýšleli jídla vhodná pro čerstvé matky. Jídlo byly rozvařené brambory s čímsi, co se mi nepodařilo identifikovat. Mohla to být ryba, sýr nebo mleté kuřecí v těstíčku, ale jakoby zbylo jen to těstíčko a náplň někam sublimovala. K tomu byl okurkovo-rajčatový salát, ale asistentka mi rovnou řekla, ať to raději nejím, protože rajčata jsou pro miminka dráždivá v mateřském mléce. Bezva, takže ze salátu vylovím jenom okurky v rajčatové vodě a budu doufat, že se malý neosype. Snížená pohyblivost ruky s kapačkou, příliš mnoho dojmů a nevolnost z nedávného krvácení způsobilo jednoznačnou nechuť k jídlu. Kdyby jídlo k jídlu bylo, možná bych se přemohla. Takhle jsem se v tom chvíli šťourala a pak to vrazila hladovému Kubovi, aby to dojedl. Poprvé jsme se potýkali se situací, kdy si potřebujeme předat dítě a ani jeden z nás si není jistý, jak ho správně uchopit a předat druhému do náruče. Chvíli jsme se tam s tím prali, ale nakonec jsme se osmělili a Kuba si troufl ho držet i bez zavinovačky. Já zvládla udržet tak možná lžičku, takže na něj jsem si moc zatím netroufala.

Poporodní očista

                Později se vrátila paní asistentka, aby mi pomohla se přesunout do sprchy. Radila mi, abych se zkusila ve sprše ve vlažné vodě vyčůrat, dokud jsem dole znecitlivělá injekcemi, protože později to bude už jenom horší. První pohled do zrcadla byl hrůzostrašný. Popraskané břicho, které stále vypadalo, jako by ukrývalo vetřelce a já jako kdybych se právě přihnala do cíle Spartan race. Celá jsem byla od zaschlé krve, která nešla dolů, ale nějak jsem se ošudlila a odvážila se opláchnout i dole, ale jen velmi slabým proudem vlažné vody. Neodvážila jsem se dolů ani sáhnout, ani podívat, ale přes to břicho to naštěstí nešlo. Čůrat se mi nechtělo, ale nakonec jsem něco málo vymáčkla. Ono taky čůrejte, když máte takový strach, že to vlastně zadržujete. Takové dilema, kdy jsem soustředěně tlačila a zároveň se snažila to zastavit, protože jsem čekala jen to nejhorší. Pálilo to, to ano, ale nic hrozného se naštěstí nekonalo. Hned po sprše jsem se musela ucpat kupou vložek a převléci se do čistého pyžama. Bohužel jsem měla koupenou špatnou velikost jednorázových (takové ty síťované prodyšné) kalhotek, takže jsem si musela vzít znovu své normální. Kuba zatím hlídal spícího prcka v zavinovačce. Poté už nás poslala, ať jdeme odnést Viktora na novorozeneckou sesternu, aby ho mohli nějak zkulturnit a přinést mi ho už čistšího a oblečeného. Kubu jsem poslala domů se dospat a pro nějaké další věci, které jsem zapomněla sbalit. Sama jsem se velmi pomalým a opatrným krokem odbelhala do pokoje za hrozného sípání. Dýchala jsem jako nejtěžší astmatik a cítila, jak mi plíce sestupují zpět na své místo a roztahují se do původní velikosti. Konečně jsem dorazila až k posteli, půl hodiny si za pomoci opěrky sedala a pak jsem s naprostou úlevou odpadla na bok, abych nemusela sedět. Před mým porodem jsem dostala na pokoj skvělou slečnu jako spolubydlící, která chudinka taky přijela s prasklou vodou, ale bohužel jí ne a ne naskočit kontrakce, takže mi tam kňourala a funěla na pokoji. Celá nadšená mě začala zpovídat, aby se rozptýlila.

Kdybych jen tušila, co mě všechno ještě čeká...

Tak intenzivně jsem se připravovala na porod, že jsem se úplně zapomněla nachystat na to, co přijde po něm.