Není bratr jako bratr
V poslední době mám nepřeberné množství velmi silných zážitků s našimi děťátky a říkala jsem si, že by stálo za to tyto vzpomínky na kouzelnou dobu masakrů i smíchu zaznamenat. Matouš oslavil předevčírem první rok a já si pořád nemůžu vzpomenout, co jsme to vlastně celý ten rok dělali, že už je fuč to malé miminko. Čas tak utíká, když se člověk dobře baví :D
Domácí bitevní pole
Den za dnem nám utíká čas doma, když jsme sami tři. Jeden den jak druhý, splývá mi to a první záblesky naděje na změnu budou až se zářijovým nástupem staršího milovaného sígra do školky. Už od Matoušových prvních batolecích pohybů nám doma začala vlna nepokojů od páté ranní do osmé večerní, kdy padnou všichni bojovníci, a matka si líže rány a uklízí bojiště. V zásadě mají kluci jen dvě varianty zábavy. V prvním případě je řev, protože jeden mučí druhého (ne nutně pouze starší mladšího) anebo smích, kdy se moc dobře baví tím, že mučí to, co ze mě zbylo.
Nejzábavnější příhody v cuku letu:
Viki přišel s bílou pusou, protože našel dost dobrej jogurt a v zápětí přišel i Matouš s bílou pusou, protože Viki se rád rozdělí, o tom žádná. Oba byli zapatlaní od krému, který Viki nadšeně olizoval a prsty nechával olizovat Matyho.
Nejvděčnější zábava doma: mámo, pustíme si lepák (reprák) a budeme blbnout jo? Pak přichází velkolepá pařba, kdy oba zběsile trsají, skáčou po gauči, Viki imaginárně bubnuje jako šílený nebo dělá kytaristu při sólu. Jednou dokonce sobě i Matymu navlékal nafouknutý kruh na plavání přes ruce jako svěrací kazajku a oba se tomu řezali jak o život. Nejoblíbenější hudba ze všech: mami pusť něco agresivního, třeba du hast! :D (nechápu po kom to ty děti mají...)
Máme dlouhou chodbu propojující celý byt. Funguje většinou jako dostihová dráha, kdy se navzájem nahánějí od kuchyně až po obývák za hurónského řevu, lezou po čtyřech a navzájem se tahají zavěšení za tepláky. Úplně nejvíc nejlepší zábavou pro Vikiho je ovšem trápení Matyho omezováním jeho osobní svobody. Jakmile ho chytne kolem pasu nebo za nohu, mládě se ani nehne a jen hystericky ječí, ať ho vysvobodím ze zajetí. Viki samozřejmě statečně drží do poslední chvíle a až jsem už nebezpečně blízko tak bere roha a schovává se ve svém stanu. Při tom pustí zabejčeného Matyho tak rychle, že upadne na nos.
Jednou jsme seděli na pískovišti, mrňata se zavrtávají do Číny, já si povídám se spolubojovnicemi na hřišti a najednou se otočím a vidím, jak Vikouš sedí blaženě s holým zadkem a kraťasy u kolen v mokrém písku. Už jsem se nikdy nedozvěděla, proč proběhl takový experiment, ale večer mi hlásil, že má piliny v zadečku a musí se po težké práci umýt. (chápej, táta tesař se po práci taky chodí umývat)
Organizační vsuvka: první část jsem napsala v srpnu, pak upadla do těžkého období a nechtěla jsem psát nic dramatického, abych nezpůsobila neplodnost příštích několika generací.
Školka na part time
Viki začal chodit do školky v září, byl tam tak čtyři týdny přerušované nemocemi nebo oddechovým časem na Vysočině a od školkové karantény už tam zase nechodí. Marně přemýšlím, kdy ho tam vrátím. Na jednu stranu si každý večer připadám jako po maratonu, ale na druhou stranu se mi nechce každých 14 dní absolvovat 10 denní karanténu završenou Vikiho covid testem. Byli jsme v karanténě ve Žďáře, ale co jsme se vrátili domů, tak moje dítě, které každé ráno diskutovalo, pro má jít do školky zahlásil: Maminko prosím odveď mě do školky :D Pochopila jsem, že je to dost velká krize i pro něj, ale chlapec holt nemůže mít všechno. Takzvaná pandemie bude mít neblahý vliv na všechny generace...
Matka v rauši
Není to vždycky jenom zlý, rána jsou milá do prvního řevu, pak třeba jako dneska přijede kombo babiček, aby celý den venčily děti. Já byla vyřizovat nutné pojížďky a teď jsem odpoledne dostala nejlepší dvě hodiny týdne. Ono dvě hodiny, co to je pro normálního homo Officem? Nic. Co jsou dvě hodiny pro matku? Vypere, vyskládá myčku, naskládá myčku, pustí vysavač, umyje podlahy, napíše román, nastuduje principy zahradničení, udělá si úžasný čaj a zbylých 60 minut relaxuje u seriálu :D tik tak J Až dorazí děti, úspěšně zasviní umyté a vysáté podlahy, zničí co potkají a pak se knokautují ve vaně a odpadnou v posteli. Život bude zase v rovnováze.
Cesta z města
Jinak pro ty, koho by to zajímalo, tak úspěšně pokračujeme v budování naší postupné cesty do ráje plného práce na Vysočinu. Likvidujeme nekonečné hromady bordelu a chystáme se na velkou rekonstrukci a stavbu, čistíme hotovou džungli na zahradě a doufám, že se dožijeme konce :D
Je tu někdo, koho by vyloženě zajímal blog o rekonstrukci nebo stavbě dřevostavby / pasivního domu / slamáku / hliněných omítek a permakulturní zahrady nebo už je toho na internetech dostatek? Kdyby byl zájem, pište J