Návrat do reality

Po delší než dlouhé době se opět vrátím k povídání ze života.

                 Přes rok jsem nebyla schopna fyzicky ani psychicky napsat byť jen řádku. Podepsalo se na tom mnoho událostí. Můj život se začátkem loňského léta rozletěl na milion malých kousíčků a stejně tak i moje srdce. Náročný život s náročnými dětmi se na naší rodině podepsal a málem ji zničil. Stálo mne nemálo úsilí všechny kousky najít a pomalu je začít zase slepovat. Zlomená a zraněná jsem objevila úplně nový svět dospělých a jejich životních příběhů. Věci, které jsem viděla jen ve filmech, spletité příběhy i osudy. Najednou jsme tu byli, postaveni osudem před těžké volby a rozhodnutí, jak se zvednout a jít dál. Možná z lítosti, možná v rámci jakéhosi vítání mezi skutečně dospělé mi blízcí lidé začali otvírat svá srdce úplně novým způsobem a svěřovat se s vlastním životem, který se do té doby zdál vlastně dokonalý. Ohromena lehkostí s jakou někteří svůj život prožijí i přes zdánlivě těžké životní zkoušky jsem dokázala překonat sama sebe a přijmout věci tak, jak jsou.

Zpět do procesu

             Po pěti letech ve zlaté klícce rodičovské nedovolené jsem už chtěla vyletět ven. V létě jsem už byla nalomená, že Matouše dám do dětské skupinky ve dvou letech i přes veškeré vědění o nevhodnosti takového počínání. Aspoň na tři dny v týdnu být jen sama sebou. Najít si práci a pomaličku oprašovat zakrnělý vykojený mozek. Nebyla jsem zdaleka rozhodnuta vrhnout se do neznámých vod a v tu chvíli jsem dostala nabídku vrátit se na půl úvazku do staré práce. Všechno do sebe najednou zapadlo, dítě jsem upíchla na poslední volné místo do trochu vzdálenější mini školky a Viki se dodatečně dostal do Waldorfu, uf. Bylo mi jasné, že přijde náročný školní rok a mama taxi do dvou školek. Absolutně jsem neodhadla své síly a schopnosti a návrat do reality byl krutější, než jsem si dokázala představit v nejdivočejších snech.

               Viki nastoupil do nové školky - nový systém, nové pořádky a dojíždění, navíc školka neposkytuje bezlaktózovou stravu, takže ještě k tomu všemu domácí příprava jídel s sebou. Matouš maminčin mazlíček najednou opustil bezpečí rodinky a začal si zvykat na školku. Já se začala zaučovat ve staronové práci. Moje představa byla od reality na míle vzdálená.

               Každé ráno vstávat dost brzo na to, abych nachystala všechny svačinky, snídani, děti vylákala z postelí, donutila je se najíst, obléknout a vypadnout před sedmou z domu. Pak v práci předvádět výkony, na které můj mozek dávno zapomněl. Co vám budu povídat, nešlo to vůbec dobře. Vždycky jsem na něco zapomněla, jako třeba objednat Vikimu obědy, Matoušovi svačinu nebo náhradní oblečení doma, v práci jsem spletla důležitou objednávku a tak pořád dokola. Kolikrát jsme se jeden nebo druhý museli vracet domů mou vinou pro nějaké nezbytné věci, bez kterých vám to dítě do školky ten den ani nevezmou. Jako zmatená včela jsem přejížděla půl Brna a snažila se nějak zakotvit neexistující režim. Myslela jsem si, že si to sedne tak do dvou týdnů, ale nakonec jsem ráda, že už to teď z jara docela obstojně zvládám a i přesto všechno se těším, až tento školní rok skončí :D

Budoucím pracujícím rodičům doporučuji dobře zvážit pracovní nasazení v prvním roce školky, protože víc času jsem s nemocnými dětmi doma než v práci.

Drahoušci k pomilování

              Čím jsou děti starší, tím víc je s nimi člověk v jednom kole. Nezbývá čas ani na psaní, ani na vlastní myšlenky. Možná je to tak dobře, protože vzpomínat na to budeme po zbytek svého života, ale občas bych si ráda nějaké vzpomínky na tuto dobu uchovala i na monitoru. Hlavně ty špatné zážitky hlava ráda mizíkuje, to už máme vyzkoušené...

              Viktor s Matoušem jsou od posledních řádků a zaznamenaných skutků dávno jinde a přesto, když jsem pročítala starší články jsou věci, které se nemění. Viki oslavil páté narozeniny a spolu s tím nabyl větších jistot a sebevědomí. Dobře pro něj, hůř pro nás. Najednou je pro mne čím dál náročnější oponovat nebo zkrotit divokou povahu. V zimě nás svou neochvějnou sebejistotou přesvědčil, že máme zahodit rodičovské obavy a pustit ho ven samotného. Zatímco já jsem nebyla přepravená na tak velký krok, dítě sebejistě naskákalo do oblečení a vyrazilo do světa - před dům na bobování. Už se asi nikdy nedozvím, jaké to bylo pro něj, ale já jsem na tom balkoně celkem vymrzla. Dobře, takže ven už chodit umí, ale mou důvěru si bude získávat ještě hodně dlouho. Matouš je naprostým opakem větroplacha Vikiho a bez maminky nedá ani ránu. S maminčinou sukní všude i na záchod, venku pěkně za ruku a když zmizí na kole za dům, mám jistotu, že dřív nebo později s hrůzou v očích přijede. Zatímco jakmile ztratím za obzorem Vikiho, mám jistotu, že už ho nenajdu...

              Po mnohých chorobách této zimy a mnohých vráskách na mém čele už se zima chýlí ke konci a já jen děkuji vesmíru, že jsou obě děti stále na živu. Kalamity a boje jsou u nás na denním pořádku. Kluci jsou dokonalým příkladem sourozenecké kruté lásky. Jeden bez druhého nemůžou být, ale spolu jsou na zabití. Není dne ani hodiny, kdy by jeden druhého neštval, a i přes veškeré mé meditační snahy stále nejsem a asi ani nikdy nebudu vyrovnanou matkou, která by v tom řevu zachovala klid a nastolila mír. Celý den mám pak pocit, že naprosto selhávám, cítím se vyčerpaná do poslední kapky a nevidím z toho cestu ven. Naštěstí jsou to rošťáci roztomilý, takže i nasranou matku dokáže nakonec obměkčit jeden vtípek nebo lišácký pohled, který aspoň na malý moment zahojí všechny drzé poznámky, kruté chování i vysmívání se.

              Nedávno jsme byli na hřišti, klasicky jsme s kamarádkou místo pokecu hledaly děti. Nakonec jsme zavelely k odchodu. V takovou chvíli si i jen se dvěma dětmi připadám jak na závodech. Chytit dvě děti ujíždějící na kolech a donutit je opustit hřiště v jeden okamžik je nadlidský výkon. Tentokrát to Viki vzal poctivě a nečekaně sedl na kolo, kopnul do vrtule a odjel. Jenže Matouš se seknul na místě a odmítal odejít. Přes veškerou verbální zdatnost jsem nebyla schopna přesvědčit zmítající se dítě k odchodu a zároveň už jsem viděla, jak Viki mizí v dáli. Vlekla jsem dítě i kolo pryč a Viki už nikde. Pořád jsem doufala, že už je rozumný a ví, že má aspoň čekat u přechodu a spoléhala jsem, že ho tam také najdeme. Jenže dítě nikde. Najednou už jsem viděla zase rudě a nakonec jsme ho po dlouhém volání viděli, jak se vrací přes ulici od domu k silnici. Když uviděl můj výraz ani nechtěl přes tu silnici zpátky :D Venčení jsme završili scénou před zraky celého sídliště (joo tady fakt spousta lidí čučí z oken celý den), protože jsem ho zbavila kola a musel jít domů celých sto metrů pěšky. Doma jsem se mu snažila vysvětlit, proč musí čekat a jak jsem se o něj bála. Viki se s jeho oblíbenou lehkostí zasmál a řekl, že už to umí chodit přes silnici a dokonce ho dvě auta pustily, tak co jako matko vyšiluješ... Představa aut, která kvůli mému dítěti brzdila mě dorazila. Jenže Viki rád dodává situacím ten správný šmrnc a když mne našel sedět brečící v kuchyni na zemi, tak prohlásil: "Mami, ale tak když tu s námi nejsi šťastná tak se sbal a odejdi a vrať se až budu dospělák..." Rozumné a bezelstné řešení pětiletého dítěte, které absolutně netuší, ale chce maminku šťastnou. A takhle my tu žijeme...

Změna je život

                V důsledku mnoha událostí jsme přehodnotili stavbu domu na Vysočině a projekt jsme dali k ledu nebo taky na důchod. Pro změnu jsme se rozhodli plánovat stavbu u Brna, takže už zase plánujeme, ale stále nebydlíme. Nakonec jednou se třeba dočkám i té zahrady a výběhu pro děti s vysokým plotem, bohužel v té době už to asi nebude ani potřeba...

Po dlouhých letech života na hromádce jsme se rozhodli konečně potvrdit náš společný život i na papíře a tak letos plánujeme svatbu. Když nám budou hvězdy přát, kluci se konečně dočkají maminky se stejným jménem 😊