Matka ze sídliště

          Mám za sebou letní nepohodu s břichem jak balón, úspěšně odrozeného dalšího sviště a nekonečné první dva měsíce prokojené skrz na skrz. Nastal čas se konečně rozepsat o posledních měsících v dobrém i ve zlém. Začínám cítit, že už jsem schopná opět tvořit celé věty rozvité, ale nemohu slíbit, že to bude dávat úplně hlavu a patu.

Nový byt v novém světě

           Slibované stěhování do nového bytu proběhlo poněkud hekticky a vzhledem k mému pokročilejšímu těhotenství jsem si to slušně protrpěla a Viki taky. Místo plánovaného termínu jsme byli donuceni se přestěhovat o týden dříve, protože pak na 2 měsíce odstavili velký výtah pro plánovanou rekonstrukci. Udělat nový výtah v 12 podlažním domě není zrovna sranda a představte si, že bychom ten malý výtah několik dní blokovali stěhováním nebo ještě hůř, nosili všechno do 9.patra. Takže se zmobilizovali všichni, co měli ruce a nohy a na rozdíl ode mě neměli takový pupek. Zvládli jsme vyměnit dvě domácnosti bezmála za 4 dny včetně kompletního malování 4 pokojového bytu. Kuba u toho nadával jak špaček, protože obyčejné malování ze srdce nesnáší, ale zmákli to skvěle. Moje babička sice prohlásila, že to nemáme ještě vymalované, protože máme na stěnách šmouhy, ale nikdo jí už neměl sílu vysvětlovat, že to byl umělecký záměr.

            S těžkým srdcem jsme opustili náš milovaný malý byt pro větší dobro a pohodlí. Čekala jsem, že bude změna nebydlet na staré adrese blízko centru, ale nečekala jsem, že se stěhujeme do rezervace matek s dětmi. Toto naše staré a nové sídliště zároveň je největší líhní v Brně a přes den tu potkáte na dva tucty matek s kočárky na padesáti metrech. Na každém rohu je tu hřiště obsypané mama gangy, jak tomu říká Kuba. Do města je to daleko autem a ještě dál hromadnou dopravou, v celé Bystrci je to co do kvalitních obchodů velká bída, ale Rohlík to jistí ve velkém. Jak pozoruji z okna, tak auta od Rohlíku jsou tu v převaze a hned za nimi pošta a další balíkové služby. Parkování je tu jistý sport, protože pokud přijedete po páté hodině nebo v neděli po obědě autem a chcete zaparkovat, musíte to pojmout jako bojovku, hru na schovávanou nebo samostatný výlet, kdy zaparkujete dál, než jste vlastně byli a dojdete si to pěšky. Holt to původně nebylo koncipováno na dnešní dobu a tolik aut, ale nově postavené sídliště tomu nepřidalo. Tam se s parkovacími místy už ani moc nepočítalo.

             Když zapomenu na komplikace s dopravou, pocit velkého mraveniště a přelidnění na metr čtvereční, tak jsme si na velký byt a blízkou přírodu zvykli velmi rychle. Kuba si shodou okolností pár týdnů před mým porodem poranil ruku a zůstal doma. Vyzkoušel si na plno, jaké to je chodit s dítětem každý den ven a zachovat si přitom zdravý rozum. Pravda, moc mu to nešlo. Naštěstí máme velmi šikovné a aktivní babičky i prababičky, takže v létě se zapojil opravdu celý tým, abychom zvládli jedno aktivní vychytralé děcko a já z něj předčasně neporodila. Viky je naprosto flexibilní dítě, takže neměl naštěstí problém být i týden u babičky na prázdninách a dost si to užil. Taky byl celé léto takový putovní uzlíček radosti :D

Už zase ten porod

            Těhotenství už mi ke konci opět lezlo na mozek a nemohla jsem se dočkat, až to budu mít za sebou. Zároveň se mi do toho vůbec nechtělo, protože už jsem věděla, co mě čeká na rozdíl od porodu prvního. Poslední dny už jsem tušila, že to přichází. Sílili poslíčci a my už se doma akorát váleli a chodili na velmi krátké proncházky, protože jsem umírala z bolesti žeber. Jediná poloha, která mi ulevila, byla jedině ležmo na levém boku. Termín porodu doktoři tipovali na 10.8., ale já tajně doufala, že to bude 8.8., abychom měli dobrá data narození u obou dětí. Viky je 13.3., takže se to pěkně pamatuje. V úterý večer mi začaly už silnější kontrakce, ale ani napářka nebo teplá vana nepomohli, takže jsem šla spát. Celou noc jsem měla nepravidelné slabší kontrakce, takže jsem se ve středu probudila značně rozbořená. Dopoledne přišla na látkovací školení těhotná kamarádka, to jsem zvládla ještě relativně dobře. Odpoledne se stavili kamarádi se synem a já už měla dost. K večeru jsme se loučili na hřišti a já už domů šla se zlým tušením. Jakmile jsme dali Vikiho do postele, naložila jsem se do vany a cítila, jak na mě jdou silnější kontrakce. Asi do 11 jsem seděla s Kubou v obýváku, počítala kontrakce a přemýšlela, jestli už zavolat dule. Poslední vydatná kontrakce rozhodla, zavolala jsem dulu a šla se oblíkat. Ta mě vyzvedla u domu a jeli jsme nočním Brnem za občasných kontrakcí do porodnice. Milá porodní asistentka si mě tam po debatě s doktorkou naštěstí už nechala a byly jsme s dulou ubytovány na stejný porodní pokoj, kde jsem rodila i Viktora.

            Všichni mi slibovali, že druhý porod je za odměnu, ale opak byl pravdou. Byla jsem hodně vděčná za dulu, která mne celým tím peklem provedla doslova za ruku. Dlouho se mi nechtěly rozběhnout produktivní kontrakce, až homeopatika a klystýr udělali svoje. Další překážku v podobě plodové vody se Matoušovi nepovedlo prorazit přes veškerou snahu, takže nás nakonec přesvědčili, abych si ji nechala píchnout. Byla jsem už na 8 centimetrů a trpěla jak kůň. Rozhodně to věci dalo do pohybu. Možná až moc. Malýmu už se chtělo hodně ven, ale ještě jsem prý nebyla připravená, takže jsem zkuhrala po každé kontrakci, že už potřebuju tlačit. Po vypocených litrech jsem konečně dostala zelenou a začala poslední fáze. Ani ta nebyla tak růžová jako poprvé a trochu jsem si mákla. Nakonec s minimálními poškozeními na těle i duchu jsem porodila Matouše, který měl 3,7 kila a 53 centimetrů s perfektním datem 8.8.2019. Byl naprosto klidný, nebrečel a okamžitě se přisál k prsu a odmítal se další dobrou hodinu pustit. Díky dule a nočnímu provozu nemocnice jsme měli klid, tmu a byli jsme tam skoro sami. Dokonce dodrželi dotepání pupečníku, nepřerušovaný bonding dvě hodiny a vyšetření miminka přímo na mě. Ani jméno jsem jim vlastně do papírů dopředu nenapsala a po porodu se na něj překvapeně ptali. Sice to byla neskutečná dřina, ale úspěšně jsme na tom světě čtyři. Já upřímně doufám, že víc nás už nebude. Pohlaví jsme dopředu tentokrát nevěděli, ale i když jsme tajně doufali v holčičku, nakonec jsem ráda za druhého, teda třetího chlapa v rodině.

              Můj obrovský dík patří porodní dule Lucii Kalvodové, protože sama bych to nezvládla a Kuba velmi ocenil, že u toho podruhé nemusel být. Byla skvělá, klidná a pohotová. Doslova to se mnou celé prodýchala a prožila a já cítila tu obrovskou podporu. Jen díky tomu jsem vydržela klidná, samozřejmě v rámci mezí :D

Šest neděl pohody

             Po porodu jsme nešli ambulantně domů, ale v porodnici jsme si pobyli jen dvě noci. Rádi se zbavují maminek před víkendem, takže akorát jsme vychytali kontrolu kyčlí ještě v porodnici. Bohužel malej dostal široké balení, ale nic hrozného vzhledem k tomu, že látkové plíny jsou vlastně takové široké balení. Měla jsem pohodu, protože první noc jsem byla s otrkanou matkou a spící holčičkou a druhou jsem měla pokoj sama pro sebe. Jak jsem zjistila, tak o druhorodičky už se nikdo nestará, takže mi nikdo nekecal do kojení ani jiných věcí. Výrazný rozdíl oproti prvnímu pobytu v nemocnici. Moje psychická pohoda, překvapivá napumpovaná energie a hlavně nemocniční klid přispěli k bezproblémovému rozkojení na první dobrou. Matoušek je holt rozený savec a to dokonce velmi vehementní. Celé šestinedělí jsem si připadala jako jeho takový teplý a útulný inkubátor, který ho neustále vyživuje. Asi jsem si nikdy neuvědomila, jaká otrava je pořád sedět na zadku. Dokud vás k tomu nikdo nenutí, tak to není dostatečně nepohodlné, jako když dítě dává už třetí třičtvrtěhodinku s desetiminutovými pauzami. Samozřejmě dudlík ani v tomto vydání nepřichází v úvahu, protože při plivání doletí ještě dál, než to kdy dokázal Viki. Takže celou kojící eskapádu zakončila neskutečnou perlou pediatrička, když mi po zvážení dvouměsíčního kojence oznámila, že bych měla kojit míň, protože nějak moc roste. (Chápejte v podtextu tu gratulaci, že konečně bezproblémově kojím a dítě výborně prospívá.) Na mou otázku s nechápavým vyděšeným výrazem, jak že si to představuje realizovat. Doktorka mi pobaveně odpověděla, že kojit po třech hodinách přeci stačí, ať mu mezi tím dělám zábavu a cpu dudlík násilím, že si zvykne a přestane ho plivat. Tak jsem si vzpomněla na poslední amok, hysterii a přehrávaný záchvat dušení, který Matouš předvedl jako oskarovou nominaci naposledy, když dostal hlad/žízeň a moje prso mu nebylo doručeno s první slzičkou. Udržela jsem se a nepropukla v hurónský smích rovnou v ordinaci. S úklonou jsem odešla kojit do čekárny a pak jsem cestou domů pobaveně volala dule, kterou to chudinku zvedlo doslova z plážového lehátka.

            Šestinedělí bylo překvapivě na pohodu. Matouš spal přiměřeně svému věku, Kuba byl doma a teoreticky by to byla hotová idylka. Akorát, že spát přes den doma skoro nešlo, protože se Viki s Kubou neustále dohadovali a ječeli na sebe, nebo se s řevem vypravovali ven jen proto, aby se za půl hodiny vrátili s tím, že Kubu už to tam nebavilo. Samozřejmě přeháním, ale občas to bylo na moji poporodní labilní psychiku moc a tak jsem seděla, samozřejmě kojila a brečela, protože mi ty jejich nekonečné hádky a řvaní trhali ani ne tak uši, ale rovnou srdce. Takže jo, taková paneláková romance normálně praštěné rodinky...

PS: Tento článek byl napsán dva měsíce po porodu a dopsán posledním odstavcem dnes, to je o tři měsíce později. Samozřejmě tím nechci nikomu naznačovat, že mít víc dětí je nějak zásadně vyčerpávající...