Matka versus chodec

24.04.2018

             Bezpečně plnohodnotná a bezmezná láska k malému uzlíčku radosti přichází většinou s prvním úsměvem a končí s první problitou nocí. Viktorovi byl rok a měsíc a z neochvějně nejhodnějšího spícího a čistě ležícího miminka je ďáblík v capáčkách. Přichází období vzdoru a další vlna matky v depresi...

Rok se s rokem sešel

          Na Viktorovy narozeniny jsem s dojetím vzpomínala na poslední útrpné dny těhotenství, velký krásný zázrak v podobě ukrutného porodu a peklo na zemi během prvních týdnů. Tehdy jsem si myslela, že už bude jenom líp. Dneska už mohu s jistotou říci, že nemám absolutně představu, který den v celém svém mateřství zhodnotím jako úplně ten nejhorší.

           Rodiče se nemohou dočkat dalších vývojových fází své ratolesti a s onou nastalou fází pak nadávají a vzpomínají na staré dobré časy. Koloběh, který skončí pravděpodobně třicátinama oné ratolesti. Tehdy rodiče potřesou rukou svému dítěti a popřejí mu s úsměvem na rtech pevné nervy s jeho potomky. My jsme teď v těchto nových fázích až příliš často. Jednou se naučil lozit a nic nezůstalo nepovšimnuto. Jakmile pochopil, jak fajn je stát, tak všechny věci šly o polici výš. No a dnes je to chodec pádící, respektive zdrhající před spravedlností pokaždé, když provede nějakou nepřístojnost. Za hurónského smíchu má nezměrnou radost z toho, že ho honím po bytě a vymáhám spravedlivý trest a poslušnost. Všechno je jedna velká zábava, takže většinou nakazí i mě a pak už se to zvrhává do zběsilých závodů po bytě nebo honění se po posteli.

           Za celý rok se z malého scvrklého tvorečka stalo plnohodnotné dítě vyžadující maximum vjemů a prožitků za svůj krátký den plný objevování a dobrodružství. Sice neumí mluvit, ale komunikace nám už celkem šlape. Neříkám, že by poslouchal, ale vytrčeným ukazováčkem a intenzivním blebtáním si nějak dokáže říkat, co chce a bravurně zvládá dávat najevo svůj nesouhlas. Ten zvládá v několika různých intenzitách na základě akutnosti situace. Trochu patálie je s jídlem, kterého by chtěl jíst dost, ale zásadně to, co ještě nemůže. Zní to možná divně, ale občas se opravdu seriózně pohádáme. On ječí s vyvalenýma očima: "ham ham ham!!!" a urputně ukazuje na můj talíř. Přitom zvládne zběsilým máváním ruky odpálkovat každý můj pokus o narvání lžíce do jeho ječící pusy. Jakmile dostane jídlo, které mu chutná, tak má boule až za ušima.

Láska na zabití

             Každý den je něčím jiný. Malými drobnostmi a novými zážitky, ale jinak jsou si až nebezpečně podobný. Občas se mě někdo zeptá, jak se máme, nebo jaké to je být s dítětem doma. Uvědomila jsem si, že hodně záleží na aktuální situaci a událostech posledních dní.

             Teď zrovna zažíváme dny způsobující silnou migrénu a chuť vraždit. To, jak vysoko dokáže dítě ječet ve svém hraném záchvatu pláče připomínající agónii, je až uši rvoucí. Do teď jsem si libovala, jak hodný je ten náš chlapeček na nákupech, v hromadné dopravě nebo kdekoliv mezi lidmi. S novým pocitem jistoty, který nabývá chůzí a dalšími dovednostmi, stoupá jeho míra otravnosti. Včera kupříkladu soutěžil o nejprotivnější dítě v obchodě i v šalině. Spokojený byl až v okamžiku, kdy získal vytouženou křupku nebo byl osvobozen z kočáru. Spokojenost se nicméně mění okamžitě, jak není po jeho. Je to kruté období, kdy je jakákoliv domluva málo platná a zákazy hrubě ignorovány. Začínám si připadat jako gladiátor, který každý den podstupuje nelítostný souboj kdo z koho. Kdo první to vzdá a poslechne toho druhého. Bohužel ten, který má nekonečné nervy a zlatou trpělivost nejsem vždy já.

            Přiznávám se bez mučení, že už jich pár na zadek a přes prsty schytal. K ničemu to nebylo, mně se neulevilo a Viki z toho měl buď srandu, nebo začal hystericky plakat, vytlačovat slzy, házet sebou o zem a při první příležitosti si našel jinou zábavu a zapomněl, proč vlastně vyváděl.

Trestat dítě je zřejmě asi tak účinné, jako trestat naše kočky...

Žízeň po životě

           Čím déle jsem doma, tím větší na mě dopadá ve slabých chvílích úzkost. Jsem prakticky dvacet čtyři sedm připoutaná k dítěti, každou chvíli se s někým vidím ať už u nás doma, na hřišti nebo ve městě, ale stejně si připadám neskutečně osaměle. Dívám se z okna a říkám si, jaké to asi je být tam venku a žít normální život. Jaké by to bylo jít se projít jen tak na lehko, bez kompletního arsenálu pro dítě, náhradního oblečení a pěkně upravená. Jít do restaurace a v klidu se najíst jídla, které jsem nemusela vařit nebo se bála, že mi ho někdo shodí na zem. Jít nakoupit bez stresu, že dítě rozkouše obal něčeho, co právě ukořistilo z regálu nebo svým hysterickým záchvatem uvaří krev v žilách každému v okruhu jedné míle. Jaký by to byl pocit, že dvě ruce na jednu ženu bohatě stačí...

             Nechápejte to špatně, Viktor je úžasný a jsem ráda, že se stal a jsme rodina. Občas jen na chvíli, na malou chvíli se nechám unášet představami, jaké by to bylo, kdybych byla jen já bez uslintaného trička, poblinkaných nebo upatlaných kalhot a polité podlahy. Být matkou je neskutečný stres, dokonce jsem si začala chvílemi zatínat čelisti nebo pěsti, aniž bych si to uvědomila.

             Už si skoro nepamatuju, jak to je být zase člověkem a jsem hodně zvědavá, jaké to bude za dalších pár let doma. Zdravý rozum si zatím udržuji díky svému chabému studiu a rozhovory s přáteli, kteří zatím díky bohu normální život žijí. Aspoň myslím, že je normální a doufám, že ho žijí. Kdybych věděla, kdy ten můj bude takto omezený, asi bych pár věcí udělala jinak.

             Bezdětné ženy by si takovýto krok měly dobře rozmyslet, pokud vůbec jde něco takového představit a muži by měli mít pro ženy mnohem více pochopení. Já už to pochopení doma tak často neshledávám. Jsem samozřejmostí, která tu je a vždycky bude. Svým způsobem je to zajímavé, jak rychle si muž zvykne na to, jak věci jsou a přijdou mu samozřejmé. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych tou samozřejmostí už dál nechtěla být. Přeci jenom je to na celý život a ten bude ještě hodně dlouhý...

Matky to nemají doma tak růžové, jak to vypadá na internetu, nenechte se takovými dojmy oklamat.