Malý velký labužník

16.03.2018

               Už to bude pár měsíců, kdy naše nemluvně není tak úplně nemluvnětem. Z mimina je batole a z kojence žrout ukecaný. Vývoj nezastavíš a umrňat to platí dvojnásob. Než jsem se stihla vyrovnat s tím, že už nepije jen mléko, ale rád by i nějakou dobrotu na lžičce, už má šest zubů, loudí od každého kus žvance, a když mu podáte prst, ukousne vám celou ruku. Inu, krmení dětí je opravdu kapitola sama o sobě a to někdy velmi výživná...

Začátky jsou...no prostě těžké

                 Někdy v tom pátém, šestém měsíci jsem začala to naše mimino pomalu zkusmo krmit hustou stravou. Ještě ani neseděl, takže občas jsem si zakusila prapodivné polohy, jak nakrmit dítě v pohybu. Nejlepší způsob krmení bylo přikurtování prcka do autosedačky. Když zrovna zůstala v autě, tak to bylo horší. Naštěstí velmi rychle pochopil, že když otevře pusu, přijde něco dobrého a celkem solidně spolupracoval. První týdny byly spíš zvykací, protože těch pár lžiček nestálo co do výživy za řeč. Změna stravy se nenechala dlouho prosit a projevila se velmi výrazně změnou vylučování.

                 Někteří bojují s potomky, kteří jim odmítají otevřít pusu, vyplivují jídlo nebo ho prskají všude okolo. My se trápili se zácpami. I když při slově zácpa si představím něco, co dříve nebo později ven vyjde. Tohle bych nazvala spíš zabetonování. Chudák maličký si tehdy pěkně zkusil. Celé dny jsem ho pozorovala, jak při hře občas zkouší tlačit, ale nikdy z toho nic nebylo. Po pár dnech už byl tak plný, že ani nechtěl nic dalšího jíst. Zkoušela jsem do něj natlačit nějaké projímavé ovoce, ale nic na tu zátku nepomohlo. Několikrát už to vypadalo nadějně, ale na poslední chvíli se zalekl a raději přestal tlačit. Abych zkrátila i vaše utrpení ze čtení o zácpě malýho mimina, tak nakonec jsem musela zaběhnout pro glycerinové čípky (ještě by šel i mini klystýr) a postupně ho takto donutila vše dostat ven. Takových betonovacích akcí jsme si zažili několik a Kuba má rozhodně další dobrou historku k dobru.

                 Jednou jsme zase takhle operovali při přebalování a malej plakal krokodýlí slzy. Šprajcnul se v půlce, že už nechce tlačit, protože ho to bolelo. Nešlo to ani ven ani zpět. Zkoušela jsem mu pomáhat, kapesníčkem povytahovat, mazat okolí konečníku, ale nic nezabralo. Kuba slyšel ten nářek, přiřítil se do ložnice a rozhodl se, že situaci vyřeší po svém. Doběhl si pro párátko (to já už zavírala oči) a začal to z něj normálně opatrně tím párátkem vyšťourávat, jako když kutáte jeskyni. Nicméně metoda hrozná, ale zabrala.

                 Od té doby jsem příštích několik měsíců důkladně prokládala každodenní příkrmy všemi možnými ovocnými pyréčky od švestky, přes meruňku až po třešně. Jenomže hledejte v zimě čerstvé ovoce. Měla jsem hotové meruňkové pyré z léta, ale nejlepší je na zácpy švestka. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našla vhodný úlovek. Skoro všechny přesnídávky a kapsičky, na které narazíte v superobchodech, jsou "švestkové", ale vlastně jsou spíš jablečné s příchutí švestky v minimálním požadovaném množství, aby to tak mohli nazývat. Ve zdravé výživě jsem narazila na Chytré ovoce, 100% ovocné pyré ve skle. Tyhle chytré české švestky zachránily našemu prdelkovi zadek, doslova.

Domácí stravě třikrát hurá

               Po dlouhých patáliích, kdy si maličké zažívání nemohlo zvyknout na změnu stravy, jsem mohla konečně začít experimentovat s pořádnými potravinami. Malej už se nám trochu vytáhnul a posílil mu nejen apetit.

               Mixování zdar. Většina matek to zná, protože první měsíce příkrmů nedělá ženská nic jiného. Dusí, vaří a mixuje, pořád dokola. Pardon, dnešní matky už vlastně ani tak moc ne. S hrůzou jsem zjistila, že většina už dnes všechno kupuje hotové. To je jak kdybych si kupovala jenom polotovary a instantní jídla. Hnus velebnosti. Argumenty, že v tom vlastně není nic špatného, mne žádná neudolá. Ochutnala jsem pár chuťovek a měli jsme i nějaké mléčné instantní kaše od kamarádky, která je musela dát pryč kvůli atopickému ekzému syna. Všechno je to velmi dobře ochucené a i přes práškovou chuť dost lákavé pro mimina, která si chutě teprve utvářejí a na všechno si zvykají. Je mi jasné, že po takových vymazlených dobrotách nechtějí chuťově nevýrazná domácí jídla.

               My v rámci úspor takové vymoženosti kupujeme opravdu jen sporadicky a hlavně v případech nouze mimo domov. Stejně jsem furt doma a vařím, takže není nic jednoduššího, než posbírat nějakou zeleninu či ovoce z lednice nebo mrazáku, naházet do hrnce, napařit a s kapkou olivového oleje pomixovat. Většinou si kvůli špinavému nádobí nadělám porce na několik dní dopředu a pak už jen přihřeji. Co je Viki schopný kousač, tak už jsem upustila od šíleného mixování "do hladka" a jenom měkkou stravu rozmašíruji vidličkou.

                 Vikouš nemá problém sníst úplně všechno. Slupne sám půlku avokáda, většinou se mi pustí do mojí snídaně, až má boule za ušima. Nedostává sice ještě maso, ale za to po rybách se může utlouct. Jedlík je velký, hlavně když není jídlo určeno pro něj. Dávno jsem pochopila, že nemá smysl připravovat dvě snídaně. Prostě nachystám sobě a přidám něco navíc a jíme spolu. Je to labužník, takže když snídáme lívance s mákem, palačinky s chia nebo třeba vajíčka, tak mi občas s vervou hryzne i do prstu.

Prosíme nekrmit!

               Dneska je móda všechno příliš hrotit, ať už je to výchova, zdravá výživa nebo správný vývoj. Jak někdo může říct, že je něco dobré a něco není. Každý jsme jiný, unikát. Věřím, že pokud dodržuji pár zásad, které jsou důležité u nás doma a cítíme se tak fajn, bude fajn i prcek. Stejné je to s jídlem. Nikde jsem neluštila, kolik čeho by měl jíst a je mi to srdečně jedno. Jí si už od narození kolik chce a nikdy napasoval do žádných tabulek. Vyvíjí se na náš vkus dost přiměřeně a chytrý je jak opice. Nenutím ho jíst víc, než chce jen proto, že toho za ten den měl málo. Nemusí jíst, kdy já chci, ale až si řekne. Že neumí mluvit? To už taky není úplně pravda. Zrovna dva dny zpět se sám naučil vlézt si do jídelní židličky přes gauč. Tam pak sedí a čeká, co dostane. No, a když zrovna nesedí na jídelním místě, tak i slepý by poznal, že to dítě něco chce. Visí vám na noze nebo na vrátkách do kuchyně a hýká jak zvěř před krmením. Nedej bože, když jí někdo jiný a on zrovna nemá co. To pak dává dost najevo, že takhle teda ne. Škemrání mu jde až moc dobře a tak se ho poslední dny snažím naučit aspoň prosím prosím rukama. Včera už to párkrát dokázal, ale místy to stále vypadá jako paci paci se záchvatem.

S chutí do toho

              Neberu žádné argumenty typu: nemám čas, jsem unavená, neumím to nebo nevím si rady. Jídlo pro děti je to nejjednodušší a nejlepší co matka může dát. Pro první příkrmy snad ani recepty nejsou, ale jak jsem psala, nejde o žádnou vědu. Později každá sama přijde na to, co její potomek jí a nejí.

Nejdůležitější zásady, kterých se držím při vaření, jsou tyto:

  • Žádná nebo minimum soli
  • Bez chemie a dochucovadel
  • Nic, co potřebuje etiketu se složením
  • Slazení maximálně medem nebo datlovým sirupem (švestkovým, javorovým, ...)
  • Příprava jídel na vodě popřípadě na oleji (pouze olivový nebo kokosový)
  • S obilovinami opatrně a postupně, ze začátku je ideální kukuřice, rýže, pohanka, čirok, jáhly, oves, špalda a jako poslední žito a pšenice

Kdo by měl nouzi o nápady, tak výbornou knížkou je Recepty dětem od Gabriely Bartošovské (vařte pro děti tak, aby chutnalo i vám).

Pevné nervy s krmením, umýváním a praním. I já doufám, že se dočkám jednoho dne spořádaného strávníka. Aspoň jednoho, když už ten dospělý to neumí...