Letní lásky jedné matky

03.09.2018

            Je tu první školní den, turisté jsou pryč a všichni osadníci zpět. Opálení, plní dojmů a zážitků z cest, aby zase mohli zasednout za volant svých automobilů a zpříjemnit si cestu do práce nadávkami a procítěnou gestikulací na protijedoucí vozy. Ano, v Brně opět nestihli všechny překážkové letní dráhy zavčasu zprovoznit. Nicméně my jsme se po létě vrátili do náruče našeho malého útulného bytečku, kde se dá konečně normálně existovat i bez ručníku a studené vany. Dlužím vám pár řádek z léta, a tak se konečně já úplně vygumovaná a definitivně dementní matka usazuji za jídelním stolem a snažím se vzpomenout si, co že jsem to vlastně chtěla napsat...

Dovolená s dítětem

             Původně jsme plánovali, jak pojedeme s mamkou i kamarádkami k moři a prcka vezmeme s sebou. V průběhu jara a po sledování jeho vývojových stádií jsem si to nechala uležet v hlavě a situaci přehodnotila. Nebyla by to totiž dovolená vůbec pro nikoho a ještě bych ho chudáka vláčela přes půl světa, i když mu to vůbec nic neřekne. Rozhodli jsme se pro kompromis. Na společnou dovolenou s rodiči a ratolestí jsme se rozhodli jet někde výrazně blíž a to přesněji do Orliček. Už při cestě tam jsem se bila do hlavy, jaký že jsem to měla blbý nápad cestovat s naším hysterikem. S jeho nikdy nekončícím ječícím ultrazvukem se cestovat nedá. Sice jsem varovala rodiče, aby si vzali špunty do uší, ale protože to nebrali vážně, tak zažili co je to Vikiho maximální vztek.

             Jako správná matka v cestovní horečce jsem měla všechno promyšlené a naplánované tak, abychom hladce přijeli až na místo. Bohužel Viki mi rád sabotuje plány, takže jsme stejně nakonec museli improvizovat. V autě neusnul, ale po příjezdu na chatu spát sice chtěl, ale nebylo kde. Pokoj nám uvolnili až o dvě hodiny později. Poté jsme se dozvěděli, že naše polopenze bude v úplně nevhodné časy a už jsem tušila další komplikace. On totiž ten náš drahoušek pořád ještě spává dvakrát denně. Jenže s takovou bychom z těch výletů moc neměli a tak jsme mu decentně pozměnili režim. Krátkodobě to možná jde, ale čtyři dny ho úplně zničily. Nikomu bych takový sebemrskačský krok nedoporučila. Z mého jinak relativně hodného dítěte byl rázem ten největší vztekloun a záškodník, který nám dával všechno jaksepatří sežrat. Výlety byly stejně krátké kvůli nesnesitelným vedrům a většinou končily na koupališti, ale i tak jsem byla každý večer utahaná jak rolník po tvrdé dřině na poli.

Není nad to, když má člověk rodinné zážitky, ale myslím si, že naši už s námi nějakou chvíli jezdit nebudou.

Všude dobře, doma nejlíp

            Po návratu z Čenkovic jsem se s prckem usadila u našich. V první řadě to byl taktický plán, jak dítě zabydlet v novém domově a s mými rodiči a za druhé se u nás v bytě opravdu nedalo existovat. Mamka učitelka si sice neužívala své zasloužené volno úplně s největším klidem, ale aspoň nebyla doma celé dny sama. My si zase vychutnávali luxus zahrady s bazénem, který si Viki naprosto zamiloval. Je to opravdu ryba, to se musí nechat. Koncem léta už sám obstojně plaval s rukávky bez pomoci a zběsilými pohyby se dokázal přemístit po bazénu tam, kam potřeboval. Kuba přijížděl za námi kdykoliv mu to práce dovolila a já jezdila jednou začas oživit domů kočky a kytky. Viki si celkem rychle po náročné dovolené osvojil zpět svůj milovaný režim mocného spáče. Já se mohla celé dny nerušeně opíkat na lehátku s knížkou v ruce a připravovat se psychicky na odlet do dalekých krajin.

             Všechno vypadalo moc dobře, už jsme měly naplánovanou cestu, Viki vypadal, že nebude mít jediný problém zůstat u našich a já už se nemohla dočkat, až budu ležet na vyhřátém písku a ráno běhat na pláži. Párkrát jsme zkusmo nechali Vikiho přes noc a den samotného s našima a nebyl to žádný problém. Začínala jsem věřit, že nebude tak hrozné ho na týden opustit.

Dámská jízda, stesk a zoubky

              Ideální konstelace pro odlet se změnila v okamžiku, kdy jsem se začala balit na cestu. Viki musel cítit změnu větru, moji cestovní horečku a možná i paniku. V den mého odjezdu na letiště byl jako na trní. Odmítal jít spát, nevěděl, co chce a byl celý roztěkaný. Byl rozhodnutý, že pojede taky. Kuba nás měl na letiště odvážet, ale Viki ho celý týden neviděl. Takže v okamžiku kdy přijel a my začali nakládat auto a vypravovat se k odchodu, Viki chytl totální amok. Celá jsem se třásla a dělalo mi velký problém se prostě otočit zády a odejít. Držel se mě jako klíště, sápal se mi po krku a zuřivě kopal, jakmile jsem se ho pokusila předat mamce. Nakonec jsem mu se slzičkou v oku dala pusu a rychle utekla. Už jsem se nesměla ani otočit. V autě do Vídně už jsem se docela uklidnila. Kuba s nimi měl být ještě celý víkend, tak si aspoň nemusel připadat tak opuštěný.

             Cesta byla úmorná, ale zdárně jsme dorazily do cíle, najedly se a šly spát. Večer jsme se celé šťastné vyplácly na pláž a vdechovaly slaný vzduch plnými doušky. Dovolená mohla začít. První dny jsme si užívaly i přes drobné neshody skvěle, pak jsme začaly mít trochu ponorku, ale naštěstí jsme to vždy nějak urovnaly. Dvě zadané holky a já matka. Známe se patnáct let, ale až tam v daleké zemi jsme se teprve začaly v tom malém bytečku pořádně poznávat. Žádný vztah není jednoduchý a ten přátelský už vůbec ne. Já jsem měla občas vtipné výpadky při mluvení i záseky a tak, co se nám s mateřskou demencí prostě stává. Holky z toho měly samozřejmě srandu, ale co nadělám že. Celou dovolenou jsem si připadala jako bez ruky. Najednou jsem se po roce a půl nemusela starat o nikoho jiného a byl to zvláštní pocit. Na plážích jsme okukovaly chlapy, ale mě mnohem víc braly mimina hrabající se v písku a rodiče, kteří s nimi řádili jak malí. Představovala jsem si kluky, jak jsou tam se mnou a dovádějí ve vlnách. Přiznám se, že občas jsem měla opravdu slabé chvilky. Naštěstí jsme měly pořád co dělat, takže jsem myšlenky na domov rychle zaháněla.

             V polovině týdne se mi při pravidelném hovoru mamka přiznala, že doma není všechno tak v pořádku, jak říkala. Od pondělí měl Viki horečky, zvracel a průjem. Plakal a nechtěl spát. V tu chvíli se mi udělalo mdlo. Začalo se mi špatně dýchat a měla jsem poprvé v životě pocity extrémní úzkosti a paniky. Říkala, že už je to dobré a že si celkem obstojně poradili, ale mě bylo do pláče. Kuba byl taky pryč a já si v tu chvíli připadala jako nejhorší matka na planetě. Chtěla jsem jen jeden týden svobody, ale bylo bláhové si namlouvat, že to jde. Jsem matka, mám dítě a ať chci nebo ne, tohle už mi nikdo neodpáře a já jsem vlastně strašně ráda a nikdy bych to nevyměnila.

            Nakonec se ukázalo, že Vikimu se začaly prořezávat první stoličky. Bohužel si vybral jediný týden, kdy jsme u toho nebyli. Moje super mamka to zvládla skvěle, ale chudák si ten týden pěkně protrpěla. To nikdo nemohl předpokládat. Celou cestu domů jsem se nemohla dočkat, až budu doma se svými kluky. Možná jsem to celé potřebovala, aby mi došlo, jak strašně moc je potřebuju. Nejlepší kamarádky vám totiž ty nejlepší parťáky v životě nikdy nevynahradí, i když jsou sebe lepší. A ty moje jsou, protože jsme to nakonec všechno zvládly a máme nezapomenutelné vzpomínky.

Akorát já už příště sama nikam nepojedu. Moji rodinu si povezu s sebou, protože jsou mou součástí a tak to má být.

Díky tomu všemu jsem se vrátila s novou energií mamky, která všechna trápení zvládne, a i když pořád zuby rostou a my občas ponocujeme, občas mám problém zvednout své unavené tělo a jít něco dělat, tak jsem klidná a šťastná.

Buďte taky a mějte své děti rádi, i když jsou chvíle, kde byste je nejraději vyhodili křičící z auta a odjeli.

Letním i jiným láskám sbohem, je tu podzim a ořechy dozrály.