Laktační psychóza

22.06.2017

Radosti i strasti kojení, jak jsme si ho doma prožili my.

Porodnice a kojící násilí

             V rámci aktivních příprav na porod jsem se mimo jiné zapomněla dostatečně vzdělat v sofistikovaném oboru kojení. Naivně jsem si myslela, že něco tak přirozeného a samozřejmého nemůže být problém. Velmi rychle a tvrdě jsem přistála v realitě. Myslela jsem si, že se dítě po porodu přisaje a už nepustí. Před porodem jsem sice žádné mléko neměla, ale kapku mleziva se mi podařilo vymáčknout. Po porodu, kdy se nám přisátí úplně nepovedlo, jsme zkoušeli přikládat. Neměla jsem mlíko ani dva dny po porodu. Viktor už se probral z dospávání porodu a byl velmi hladový. Dychtil po mém mléku a já mu neměla co nabídnout. Hrozný pocit matky, která nemůže nakrmit své dítě, se dostavil velmi brzy. Sestřičky se snažily za pomocí násilí moje prsa přesvědčit, aby mlíko dala. Připadala jsem si jako dojná kráva, když mi každou chvíli někdo tahal za bradavky a zkoušel, zda něco poteče. Nezapomněly mi také vytknout, že jsem si před porodem nenechala prohlídnout bradavky a nenavštívila předporodní kurz. Copak to se dnes dělají takové věci??

            Dobře, neměla jsem zkontrolované bradavky a tak mi sestřičky sdělily, že mám vpáčené bradavky či co a ať si mažu do lékárny pro kloboučky. Silikonová ohavnost, kterou samozřejmě Viktor odmítal dát do úst. Kdo by se mu divil... Bradavky jsem měla bohužel opravdu velké a on pusu velmi malou. Nakonec se nám dařilo po velké dřině a spoustě násilí přisávat. Nebyli jsme s prckem úplně kompatibilní, neměla jsem mlíko, ale aspoň jsme trénovali sání. Příkrm jsem malému dávala přes malíček ze stříkačky. Mnoho laktačních poradkyň by byla jistě proti, ale já o lepší metodě nevěděla a naštěstí to ničemu neuškodilo. Odcházeli jsme z nemocnice s příkrmem a nadějí, že se co nejdříve rozkojím. Kuba, ač sám vyrostl na Sunaru, byl příkrmem značně znechucen a nezapomněl dost často podotýkat, jaké svinstvo to je.

Domácí studium laktační problematiky

             Po příchodu z porodnice jsme se snažili na strýčkovi googlu najít co nejvíc informací o kojení. Neuvěřitelné množství informací, které obsahuje svět internetu, nás dostal. Zavolali jsme mimo jiné i známé, která Kubovi poradila, abychom co nejčastěji přikládali. Nejdůležitější bylo přikládat v noci. Nenávidím noční vstávání. Hlavně pokud jsem maximálně vyčerpaná, takže nastavovat si každé tři hodiny budík bylo hotové utrpení. Z nemocnice jsme přišli ve čtvrtek a v sobotu ráno už jsem plně kojila. Moje prsa se naplnila vytouženým mateřským mlékem a já byla pro změnu pořád mokrá. Nejdřív nic, potom záplavy. Celé dny jsem v noční košili nebo na půl nahá ležela s malým v posteli a kojila. Každé kojení byl neočekávaně horor. Viktor byl příliš vehementní a hladový, bohužel pro něj měl moc malou pusu na moje obří prsa a bradavky. Ze začátku nám to relativně šlo, ale já měla bradavky děsně bolavé a popraskané. Během chvilky se mi vytvořily na bradavkách ragády velikosti kráteru. Všude radili, že popraskané bradavky jsou důsledkem špatné techniky kojení. Byla jsem vytočená pokaždé, když jsem to četla. Já byla ráda, že vůbec zvládnu prcka nějak přiložit, aby se přisál. Po pár dnech začal být Viktor vehementní a zuřivý až příliš. Při každém kojení jsme absolvovali klidně i půl hodiny boje, kdy sebou házel, ječel a rozčiloval se. Za žádnou cenu se nebyl schopný přisát a já se s ním musela doslova porvat a bradavku mu rvát do pusy tak dlouho, dokud se nepřisál. Prsa už jsem měla tak bolavá, že mi při kojení vystřelovala bolest nervy až do hlavy a ramene. Byla jsem úplně hotová a nešťastná. Snažila jsem se prsa hojit všemi osvědčenými metodami. Větrala jsem prsa prakticky pořád (zavedla jsem doma nudistickou pláž a Kuba z toho byl úplně na větvi, ale sousedi možná ještě víc, jestli něco zahlédli v oknech), nechávala jsem mléko zaschnout na bradavkách, zkoušela si je mazat hojivými mastmi, ale nic nepomáhalo. Jak se taky mohly zahojit, když jsem pořád kojila. Každé kojení jsem si trpěla v ložnici a Kuba mezi tím dřepěl u počítače a studoval kojení. Pak za mnou chodil a snažil se mi pomoc. Radil mi, jaké polohy zvolit. Co si budeme povídat, bylo to otřesný. On chudák bezradný, že mi nemůže víc pomoc a já byla strachy bez sebe pokaždé, když se Viktor vzbudil a mělo přijít na řadu kojení. Nic nezabíralo a boje při přikládání se zhoršovaly. Rozhodli jsme se, že si pozveme domů laktační poradkyni. Tehdy jsem byla sama na sebe hodně naštvaná, jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, kdovíjak není kojení snadné.

Laktační poradkyně

             Kuba se snažil najít na internetu nějakou poradkyni z okolí. Nebylo to vůbec jednoduché najít někoho, kdo byl ochoten a schopen přijít. Až asi šestý kontakt vyšel. S paní jsme se domluvili na konkrétní hodinu a celí netrpěliví vyčkávali na její příchod. Několik dní jsem se uklidňovala myšlenkou, že paní přijde, pomůže mi a všechno bude dobré. Už jsem na tom byla psychicky dost špatně. Několikrát mi u kojení dokonce vyhrkly slzy a nešlo přestat. Perfektní rozpoložení pro kojení...

              V den kdy měla paní přijít, jsme netrpělivě sledovali čas. Asi hodinu po smluveném čase jsme to nevydrželi a Kuba zkoušel paní volat. Já začala propadat panice, že nepřijde a já budu dál bezradně trpět u kojení. Po další hodině zavolala, že už je na cestě a moc se omlouvá, ale byla rodit jinde jako porodní asistentka.

               Přišla milá paní ve středních letech, která nám naprosto zbořila všechny dosavadní znalosti. Nebyla příliš zastánce nošení v šátku, ale to jsme probrali jen okrajově. Tvrdila nám, že neexistuje žádné přední a zadní mléko, prý tuto teorii vědci vyvrátili už dávno. Udělala nám pořádný zmatek v hlavě a najednou jsme si nebyli jistí ničím, co jsme doposud četli. Vyptávali jsme se jí na všechno možné, ale zásadní a účinné pro mě byly hlavně tyto body:

  • Mimino by nemělo být déle než hodinu vzhůru, protože pak je přetažené a protivné (velký nápor na nervovou soustavu, která je především u chlapečků velmi citlivá), pokud se nestíhá všechno do hodiny, je lepší upustit například od koupání každý den
  • Pokud dítě usne po kojení na matce, je lepší počkat alespoň dvacet minut, než se s ním dále manipuluje, protože musí upadnout do hlubšího spánku
  • Vykašlat se na vážení před a po kojení, stresovat se časem a hlídáním intervalů mezi kojením. Dítě si samo řekne, kdy má hlad a kolik toho potřebuje
  • Kojení je nejjednodušší a nejlepší varianta krmení, ale pokud neprobíhá všechno jak má, není dobré se týrat a trápit, protože stresované mléko je taky špatně.

             Možná mi poradila i další věci, ale to už si buď nepamatuju, nebo mi to k ničemu nebylo. Naopak si velmi dobře pamatuji pár věcí, s kterými bych už dnes rozhodně nesouhlasila nebo bych je naopak ráda slyšela, ale neřekla mi je. Při samotném kojení byla nečekaně překvapená Viktorovým výstupem a hysterií, které doprovázeli naše přikládání. Přiznala se, že tohle ještě nikdy neviděla. Pokoušela se mi poradit, jak mi bradavku co nejlépe přizpůsobit k přisátí a i přes jeho jekot mu ji tam rvát dokud se nechytí. Až o několik dní teroru později jsem se náhodou dočetla kouzelnou větu, která dost věcí změnila. Dítě se má přikládat k prsu a ne prso k dítěti. Tak prosté.. bohužel mi to do té doby nikdo neřekl ani jsem se to nějakým nedopatřením nedočetla v záplavě zaručených rad. Tvrdila mi, že jeho výstup je rozhodně normální, protože se neumí přisát a tohle má být proces jeho učení. Zhruba ve stejné době jsem si psala se svou kamarádkou matkou, která mi napsala další kouzelnou větu. Dítě se umí přisát prakticky na cokoliv, takže nevěř tomu, že to neumí. Sečteno podtrženo, paní odešla a já nebyla o nic moudřejší. Bylo nicméně fajn mít si o tom všem s kým promluvit a zeptat se na všechny otázky, které nás tížily. Na to mi mohla stačit i kde jaká kojící matka, ale kdo to mohl tušit...

Na odstřik

              Abych ulevila svým popraskaným bradavkám, začala jsem se zdokonalovat v odsávání a posléze v odstříkávání mléka. Už na začátku mi Kuba pořídil v lékárně nejlevnější variantu odsávačky, takový plastový píst (takové nešikovné mučítko). Měla jsem přebytky mléka, které muselo pryč, jinak mi tvrdlo v prsu a bolelo to jako ďas. Když jsem po nějakém čase utrpení zatoužila po odstříkávání i běžných dávek, abych mohla střídat kojení s odstříkaným mlékem, pořídili jsme lepší ruční odsávačku i s lahvičkami. Začalo to finálním prasknutím bradavky, kdy už tekla i krev. Týden, možná dva jsem takhle na střídačku odsávala a kojila podle toho, které prso zrovna bylo lépe zahojené. Celé dny jsem se trápila s odstříkáváním mléka a trénovala techniku odstříkávání rukou, abych ušetřila své nebohé bradavky. Ze začátku mi to vůbec nešlo a neustále jsem se rozčilovala, jak je možné, že všude píšou o parádním proudu a já vymačkávám kapky. Netrvalo dlouho a už jsem seděla v obýváku na gauči a trefovala se do Ikea misky oním parádním proudem. Bylo to šílené období mléka, kdy jsem měla pořád všude mléko. Mokrá jsem se probouzela ve dne v noci, tekla mi prsa jenom při myšlence na kojení a od mléka jsem byla všude, když jsem odstříkávala. Mlíko jsem snad i potila, nebo to tak aspoň bylo cítit. Svou techniku jsem dovedla k dokonalosti v momentě, kdy jsem se snažila celý proces zefektivnit. Co nejméně času trávit odstříkáváním a hlavně ho mít co nejmíň na sobě. Výsledek stál opravdu za to a Kuba z toho ještě dlouho nespal. Můj rituál vypadal zhruba takto: stála jsem na půl nahá předkloněná nad kuchyňskou linkou a moje cajdáky, jak je Kuba nazval, směřovaly do dvou misek na lince. Obouruč jsem ždímala prsa do misek z co nejbližší vzdálenosti, abych tak všechny trysky nasměrovala do misky a ne bokem. Pohled doslova k nezaplacení...

               Celý systém by dobře fungoval až na jeden drobný detail. Čím víc jsem odstříkávala, tím méně mléka jsem měla. Nějakým záhadným způsobem jsem nebyla nikdy schopná nashromáždit tolik mléka, kolik si malej přál. Budila jsem se v noci a chodila odstříkávat mnohem časteji, než jsem kojila, abych mlíko naškudlila na příští krmení. Mlíka bylo čím dál míň, ale hlavně bylo tak řídké a nevýživné, že v miminu málem ani nezůstalo a šlo hned ven.

Mimo provoz

              Celá situace došla až tak daleko, že mi můj organizmus začínal vypovídat službu. Prasklá jsem měla do krve nakonec obě prsa. Málem jsem se složila v obchodě, celou noc jsem proležela v horečce se zimnicí. Vždycky, když si nevím rady ohledně zdraví, volám na skype Kubové mámě. Promluvily jsme si o kojení a ona mi poradila, abych zvážila návrat k příkrmům. Občas je flaška opravdu vysvobozením. Všichni sice vyhrožují, že lahev zabije kojení a dítě už nebude mít o prsa zájem, ale Viktor už na flašce s mým odstříkaným mlékem stejně byl a zatím se tato teorie u nás nepotvrdila. Rozhodla jsem se tedy dokrmovat příkrmem, který jsme měli ještě od příchodu z porodnice. Na prasklé bradavky mi naordinovala třezalkový olej a hnala ho ihned Kubu koupit. Pak mi poradila, která homeopatika nasadit na začínající chorobu a s hrůzou, že budu mít chřipku, jsem šla zase spát. Další noc se zimnicí a horečkou, ale s jedním rozdílem. Ráno jsem se vzbudila naprosto fit. Znovu jsme si zavolaly a já potvrdila, že už je mi fajn. Jako mávnutím kouzelného proutku ze mne opadl stres a tím i příznaky choroby. Usoudila jsem, že aspoň na pár dní přestanu kojit úplně, abych se důkladně zahojila.

Konečný stav

               Po důkladném zahojení, které trvalo přesně týden, jsem se odhodlala zkusit přiložit malého k prsu. Měla jsem strach z toho, jaké boje budeme muset opět absolvovat. Ráno jsme vstali, já se pohodlně usadila v obýváku a malého jsem přiložila k prsu. Prcek na nic nečekal, nacucnul bradavku a dobrých dvacet minut se nepustil. Na poprvé! Byla jsem v sedmém nebi. Dokázali jsme to a těžko říct, čím to bylo. Možná týdnem na flašce, možná už povyrostl a nabral síly. Nevím, co to mohlo způsobit, ale byla jsem šťastná. Prvně jsem kojila naprosto bezbolestně. Dokonce jsme hned při prvním kojení přehodili i na druhé prso a znovu se konaly ovace. Příštích pár dní jsem se zkoušela co nejvíc rozkojit a opustit příkrm. Všem, kteří u nás viděli eskapády s přikládáním, jsem se chlubila, jak krásně už to umíme. Nicméně i přes veškeré snahy už jsem mlíko nikdy nedohnala. Znovu se rozkojit i po úplném ztracení mléka některým jde, ale já ten případ nejsem. Teď už jsou Viktorovi tři měsíce a dlouhodobě fungujeme na režimu kojení a příkrmů. Čím je větší, tím víc potřebuje příkrmu, ale pořád statečně kojíme. Má rád flašku i prso, protože každé má to svoje.

Četla jsem příběhy všech možných matek o procesech s kojením a jedno musím potvrdit. Ač je to často neskutečný boj a stres, nikdo by se neměl snadno vzdávat. Pocit z kojení vám už nic nevynahradí...

Kdokoliv bude potřebovat radu od amatéra se zkušenostmi, nechť se neváhá zeptat. Prožili jsme si toho za ty tři měsíce opravdu dost, a kdybych měla sepsat do detailu všechno, bylo by to na knihu.