Hormonální bomba

21.07.2017

Emoční rozhraní poporodní situace, aneb jak jsem to trošku nezvládala...

Poporodní deprese

...to sice v pravém slova smyslu nebyla, ale já depresi měla.

            Čekala jsem, že mi ihned po porodu naskočí režim matky se všemi těmi mateřskými věcmi. No tak zázrak se samozřejmě nekonal. Těšila jsem se, jak ho poprvé uvidím. Představovala jsem si to ve snech skoro celé těhotenství. Snažila jsem se představit si, jak bude vypadat. Jakou barvu budou mít jeho oči, jaký bude jeho první smích nebo první slovo. Myslím, že dokud byl v mém těle, tak jsem ho milovala a těšila se, až přijde na svět. V momentě po porodu jsem byla nadšená, že je porod za mnou a hladila jsem toho malého drobečka na mém hrudníku. Oba jsme byli dojatí a celí vedle z toho, že ze mě vylezl malý človíček. Takový velký zázrak. Všichni vědí, jak se rodí mimina a jak celá biologie funguje, ale vidět to na vlastní oči je stejně něco úplně jiného.

              Nicméně stejně jako když se seznámíte s někým novým, ani tady se nejedná o lásku na první pohled. První chvíle v nemocnici jsem řešila hlavně sama sebe. Malej to celé prospal, takže buď jsem ho chovala v zavinovačce, nebo ležel ve vozíku a já se válela na posteli a četla si. Měla jsem takové ty základní pudy matky, to sice ano. Reflex opečovávání, starostlivost nebo opatrnost při zacházení. Zjišťovala jsem, že ale nejraději jsem, když spí a nic se ode mne nečeká. Možná jsem jen potřebovala být po 9 měsících občas chvíli sama. Možná jsem ho taky trošku vinila z bolesti celého mého těla.

             Doma jsem si začala uvědomovat, že trnu hrůzou s každým jeho pohybem, aby se neprobudil. Děsila mě představa dalšího kojení, dalšího přebalování. Byla jsem vyčerpaná a nešťastná, že nic necítím. Byla jsem doslova bez citu. Neměla jsem chuť mít ho pořád na sobě, ani se s ním celé hodiny mazlit. Toužila jsem mít zpět svůj život. Když jsem kojila, tak jsem trpěla jak kůň a skoro pokaždé mi začaly téct slzy. Nebrečela jsem kvůli bolesti, ale prostě jenom tak. Kuba byl celý vyděšený, ale jak jsem mu měla vysvětlit, že mě děsí chybějící mateřský pud? Byla jsem z toho úplně mimo, ale dost často mi začaly téct slzy jen tak. Stačilo, aby mě Kuba objal a ze mě byla hromádka neštěstí. Nebo možná štěstí? Těžko říct, žena po porodu by se ve svých emocích raději neměla moc šťourat...

Hormony na pochodu

             Prvních několik týdnů bylo hodně krušných. Komplikace s kojením mi to celé zkazily. Viktor uměl pěkně ječet a v noci jsme to těžko snášeli. Zajímavé bylo, že i když mi to trhalo nervy, dokázala jsem zůstat v klidu a tišit ho. Kuba takovou trpělivost neměl. Muži nejsou stavění na zvládání takové situace asi. Jednou v noci chytil takového rapla, že třísknul rukou do stěny a pak odešel z ložnice. Poslal mě tam, abych ho šla uklidňovat já, protože na to nemá. Tak jsem chovala dítě a zase plakala... Situace, kdy jeden zuří a mimino i matka pláče jsou asi nejhorší. Bála jsem se, že to takhle bude pořád.

              Všechny ženy matky mne konejšily tím, že mimina prostě pláčou, ale bude to lepší. Nezbývalo než doufat a čekat. Chyběla mi nějaká interakce ze strany malýho. Jakmile se začal probouzet do pomyslného fyzického světa a vnímat co vidí a slyší, tak se to postupně zlepšovalo. Stačil třeba i jen krátký letmý úsměv na jeho tváři, když usínal nebo se probouzel. Byly to bezděčné úsměvy, ale byly krásné. Začala jsem pociťovat první záchvěvy láskyplných citů. Poznala jsem to. Byla jsem pomalu, ale jistě zamilovaná...

               V šestinedělí jsme si prošli hodně stresem, únavou, prdíkama (zachránily nás až kapičky Sab Simplex) a nakonec jsme koncem druhého měsíce konečně začali vnímat Viktora jako naše miminko. Do té doby to byla povinnost postarat se o uzlíček, který nám spadl do klína. Ani jeden jsme si nedokázali připustit, že je to naše dítě. Cítili jsme se jako chůvy na plný úvazek. Do dnes jsem neskonale vděčná, že se mnou Kuba celou tu dobu byl doma. Jen díky jeho podpoře jsem se z toho nezbláznila a dokázala zůstat při smyslech.

Změna je život

              Ač je to k nevíře, v dnešní moderní době jsem mladá matka. Mladší než většina, které znám. Z mých nejbližších přátel nikdo děti ještě nemá. Má to své výhody, ale především nevýhody. Jsem ve všem první. Nikdy jsem před Viktorem neviděla takhle malé dítě, ani jsem si jej nechovala. Nevěděla jsem, jak moc umí řvát nebo kolik toho vykaká. Naše maminky mi byly nevětší podporou a studnicí informací. Samy zjistily, kolik už toho za ta léta zapomněly. V naší partě jsme první s dítětem my, nikdo by to do nás neřekl, ani my sami ne. Stalo se a nastal čas se s tím vypořádat. Nejen my dva, ale my všichni. Všechno se začalo točit kolem mimina a Viktor všechny dostal. Dveře se u nás první tři měsíce téměř nezavřely.

             Byly tu i špatné chvíle, kdy jsem se musela vyrovnat s tím, že i když mám kolem sebe tolik pomocníků, tak já jsem ta matka. Konala se nějaká akce, třeba oslava narozenin a já se celé odpoledne starala jen o něj a večer jsem jela domů, než vypukla samotná zábava. V noci se budil a i celé dopoledne plakal. Zkusila jsem s ním jít na procházku, aby se pokusil usnout. Bylo mi líto, že jsem nemohla být s ostatními na akci a užívat si. Když jsem viděla videa z párty, zase jsem se rozbrečela. Pak jsem se uklidnila a uvědomila si, že ve všem má člověk hledat to dobré. Až Viktor bude větší, budou mít všichni ty samé starosti a my už budeme dávno někde jinde. Chybělo mi, že už nemůžu být u všeho a dělat, to co dřív. Dneska už je mi to jedno. Můj život, moje láska je teď on a nemůžu se ho nabažit. S každým dalším úsměvem, pokrokem i pláčem. Trvalo mi tři měsíce, než jsem dokázala s jistotou říct, že je to moje životní láska. Teď už bych s nikým neměnila. Máme štěstí, že máme krásné a zdravé dítě. Dokonce někteří tvrdí, že jsem vyhrála v loterii, protože už od začátku třetího měsíce spává pravidelně celou noc okolo 12 hodin a přes den pláče jen když něco potřebuje. Je to náš poklad, který je teď naším životem, akorát chvíli trvalo, než jsem na to přišla.

"Porod je jediné rande na slepo, kdy zaručeně potkáte lásku svého života."