Dva roky na střídačce

08.06.2019

              Už je to víc než dva roky, co jsem vyřazena z běžného života smrtelníků a další minimálně tři roky jsou ještě stále přede mnou. Světlo na konci tunelu se posunulo ještě hodně daleko a já v záchvatu těhotenského šílenství zpytuji vlastní zdravý úsudek, jak jsem si mohla něco tak drastického udělat při vší té sebelásce, kterou trpím k vlastnímu pohodlí a svobodě. Ale jo, už si vzpomínám, že jsem nechtěla jedináčka a zároveň to mít celé co nejdřív za sebou...

Divoch domácí

             Po dlouhé a úmorné zimě jsme se konečně dohrabali úspěšně do parného léta. Samozřejmě tomu předcházelo posledních pár nemocných epizod, které Viki grandiózně ukončil dotáhnutím luxusní střevní chřipky. Po absolvování nuceného jarního výplachu jsme začali letošní sezónu čistí jako lilie. Doufejme, že šlo na dlouhou dobu o poslední incident, kdy jsme byli nuceni opět strávit skoro celý týden zavření mezi čtyřmi zdmi a stropem, po kterém Viki už po dvou dnech lezl. Největším trestem pro akčního kluka v jeho věku je být držen zavřený v malém bytě s nudnou těhotnou matkou, která už se sotva ohne k rozházeným hračkám, natož aby s ním řádila a hrála bláznivé hry.

             Viki je sice hodně hodný dítě proti jiným živlům, ale na mě je i jeho energie občas moc. Doma se rozhodně nebojíme nastavování hranic pro někoho drastickým způsobem, ale u těch kluků to bez pořádné dobře mířené rány snad ani nejde. Samozřejmě, že se snažíme všechno stokrát vysvětlovat, ale argumentovat s dítětem, které se tváří jako ten rarach, který stojí na poslední polici a s lišáckým výrazem shazuje jednu sklenici za druhou, to prostě dost dobře nejde. Dokud je dost zaneprázdněný vlastní hrou nebo mnou vymyšleným programem, kdy neustále někam chodíme, jezdíme a máme návštěvy, pak je docela spokojený a nemá čas vymýšlet kraviny. Jakmile jsme zavření pár dní doma z důvodu špatného počasí nebo hůř nemoci, probouzí se v něm ten rarach, který má jediný cíl. Co nejvíc mi hnout s nervy za každou cenu. Už není blbej, takže moc dobře ví, který věci nemá, a jsou zakázaný a v těchto záškodnických chvilkách se na tyto věci specializuje. Ne zřídka to potom končí řevem, nasekáním na zadem a brekem, ale ten už je můj, on si z toho zase takovou hlavu nedělá. No a tak to jde pořád dokola den za dnem a snažíme se přežít až do pátku, kdy se nám slavnostně vrací domů otec z týdenní šichty. Víkendy jsou většinou velká krása, protože jsme u babiček nebo něco podnikáme, takže není čas na nějaké prostoje a drásání nervů unavené matky. Naopak pondělky patří tradičně depresi, že už jsme tu zase sami dva... Chudák dítě si teď se mnou hodně zkusí, ale má smůlu, protože jako první odnese veškeré naše výchovné chyby. To je jak s první palačinkou, akorát já ji nevyhodím, protože dělat další je trochu pracnější než těsto nalitý na pánev... místo toho budu mít tu spálenou pokrčenou palačinku vyklopenou na zem ráda, tak jak to umí jenom maminky.

Sny o bydlení

                Se slibným příchodem dalšího potomka do naší bláznivé rodiny nám nezbývá nic jiného, než se přestěhovat. Stěhování už je na spadnutí, ale bohužel nebo bohudík zatím zase jenom do bytu. Do většího bytu, kde jsem strávila většinu svého dosavadního života a kdysi v osmnácti jsem šťastně odlétla vstříc dobrodružství. Mezi tím se náš starý byt proměnil ve skladiště pubertálních studentů a teď je na čase, abychom mu vdechli na chvíli zase kouzlo rodinného hnízda. Já samozřejmě budu mít na vybalení a zabydlení zhruba něco málo přes měsíc, když mimino dá a ještě k tomu bude prudké červencové léto. Zatím se ještě nemůžeme stěhovat, takže si tu tak zatím přemýšlím a v hlavě spřádám plány na složitou logistiku stěhování. Ve snech přemýšlím, co kam v našem starém novém bytě dám a nemůžu se dočkat, až budu mít všechno vybalené a s klidem v duši si budu moci říct, že už jsem připravená na další mimino. Do té doby prostě nesmím porodit...

                Přechod do většího bytu je pro nás dočasná záležitost a paralelně s krizovým stěhováním se snažíme zosnovat trvalý únik z velkoměsta na krásný a poklidný venkov v samotném srdci Vysočiny. Máme v jednání pozemek s ruinou v jedné z nejmenších vesnic, jaké jsem kdy viděla jen kousek od Žďáru. Taková malá vesnice by nikoho cizího asi na zadek neposadila, ale nás si získala už dávno. Ve vesnici není vůbec nic, co se vybavenosti týče, pokud nepočítáte do výbavy fakt, že je to slepá silnice. Pro nás má ve výbavě bezpochyby jednu z největších výhod bydlení na celé Vysočině. Před pár lety se nám tam odstěhovali dobří přátelé, kteří nás postupně seznámili s hojnou částí vesnice a tak jsme dostali možnost, která se jen tak někomu nenaskytne při výběru nového místa k životu. Poznat místní a zjistit, že tady by se nám fakt dobře žilo. Na tak malou vesnici je až s podivem kolik malých dětí okolo Vikiho věku tam je a celkově jsou místní dobře sehraná parta, která ráda pořádá celoročně různé akce. Pokud jde o naši koupi pozemku, tak nezbývá než se modlit, ať to dobře dopadne... protože pak bychom konečně mohli začít opravdu doslova snít o vlastním domě. Příbytku, který můj mrzutý muž s láskou vypiplá k dokonalosti a spokojenému životu. On už tam totiž mentálně dávno žije, takže jakékoliv komplikace nejsou vůbec přípustné :D

                Mezi zastávka v paneláku je sice nepříjemná, ale vzhledem k nesnesitelnosti bytí v našem malém bytě, je to krok ryze nezbytný. Můžeme být rádi, že tu možnost vůbec máme, ale Kuba nebo úplně vděčnou povahu, takže si asi dokážete představit, jak se tváří chlap, který chce do vlastního baráku s dílnou a garáží a místo toho se musí přestěhovat do paneláku. Skoro po roce přestal vymýšlet sci-fi scénáře všeho druhu, jen aby se tomuto dočasnému bydlení vyhnul a začal se smiřovat s krutou realitou, že opravdu půjde, vymaluje a přestěhuje ženskou dva v jednom, dítě a svých pět švestek do většího bytu na klidnějším místě.

                Pro mě je odlehlá Bystrc svou lokalitou už skoro jako venkov, takže pokud jde o centrum města, budu si připadat přibližně stejně odříznutá, jako kdybych už tu hodinu od Brna dávno bydlela. Aspoň budeme mít konečně kam chodit do lesa a já si budu průběžně zvykat na to, že nemám všechno pod nosem a opravdu nemůžu pětkrát týdně chodit do bezobalů a na trhy pro cokoliv co mi zrovna přijde na mysl. Sama jsem na to dost zvědavá, protože logistika nakupování je hotová věda a pořád se mám ještě hodně co učit. Speciálně teď těhotná a potažmo budoucí kojící už teď pociťuji, jak mi mlíko zase tlačí na mozek, a nejsem schopná racionálního uvažování, na které jsem byla dřív poměrně pyšná. Tak se mi stává, že ve své mateřské demenci občas koupím něco dvakrát, nebo zapomenu, že už jsem to jednou koupila a často taky nekoupím vůbec nic a divím se, že tu nic pořádného není.

                Jediná věc, co nás teď při blížícím se stěhování mrzí je, že jsme si tu našli parádní sousední rodinku, kterou opustíme. Se sousedkou jsme si výborně sedli a děti s víc jak půl ročním rozdílem překvapivě taky. To ona mě teď zachraňuje před definitivním blázněním a kdykoliv jedna z nás má pocit, že nemůže ve zdraví přežít do oběda, tak se hned sejdeme a spokojeně pozorujeme, jak se děti zabaví spolu a jsou vděční, že nemusí s hrou otravovat nás. My jsme zase vděčné, že mluvíme s někým, kdo s mírnou námahou zvládne složit rozvité věty a dá si k tomu kafe. Budeme muset jezdit často na návštěvy, protože čím víc dětí mám, tím míň se vídám s bezdětnými přáteli, kterých je kolem nás bohužel pořád většina. Já nechápu, čeho se všichni bojí, jako by snad u nás viděli odstrašující příklad nebo co :D

Svět homeopatie a jiných kouzel

                Ještě si dovolím malé léčitelské okénko na závěr. Abych se totiž doma moc nenudila a nahradila pro svůj zakrnělý mozeček školu něčím užitečnějším, než je háčkování, rozhodla jsem se absolvovat kurz akutní homeopatie. Pět víkendů příjemně i náročně strávených na kurzu mi dalo víc, než jsem vůbec mohla tušit a jsem nadšená z celého nově objeveného světa přírodní léčby a celkově jiného pohledu na fungování našeho těla a zdraví. Homeo jsme doma používali ještě před Vikim na občasné náhlé choroby, ale moc jsem se v tom nevyznala a rádcem na horké lince nám byla vždy tchýně, která věděla co kdy naordinovat. Kdy jsem opravdu poprvé viděla, jak moc homeopatika fungují, bylo až s Viktorem. Na těch dětech s jejich neustálými nemocemi a bolístkami se takový homeopat opravdu může vyřádit. Od kolik, přes rostoucí zoubky, ekzémy až po laryngitidy. Jediné, co opravdu člověk při léčbě homeopatiky nesmí podcenit, je vlastní víra v tento alternativní způsob léčby, protože nejčastěji matky ve strachu o dítě často nevydrží čekat na účinky a radši se obrátí k alopatickým lékům, jen aby rychle ulevili...

                 Kromě samotné homeopatie, což je kapitola sama pro sebe a vůbec nemá smysl se o ní sáhodlouze rozepisovat, jsme měli ještě přednášku o tkáňových (buňkových) solích, které jsou výborným pomocníkem často vhodným jako první způsob léčby, ještě než se člověk začne pídit po vhodném homeopatickém léku. Krásným příkladem za všechny byl Vikiho příšerný ekzém, který měl skoro tři týdny po celém těle. Vydržela jsem a do žádných chemických mastiček ani kortikoidů jsme se nepustili a jsem za to hrozně ráda. Než jsme se dostali do ordinace k homeopatce, tak jsem se rozhodla sama naordinovat malému kromě diety právě tkáňovky a účinek byl doslova kouzelný. Do čtyř dnů mu ekzém slezl a už se nikdy nevrátil. Mandlovou Weledou jsem mu během dalšího měsíce napravila poničenou suchou kůži a od té doby ho jen tak něco nerozhodí.

                 Nejsem sice žádný homeopatický lékař, ale co není, možná jednou bude, až se odhodlám vrhnout se na tříleté studium klasické homeopatie. Zatím jsem přesvědčená, že je to úplně nejlepší a nejšetrnější způsob, jak na věčné dětské problémy, takže kdo se nebojí a potřebuje poradit, nechť se na mě klidně obrátí!