Dva nejsou jeden

20.02.2020

          Jasně, já vím, že matematiku na basic úrovni ovládáte asi všichni. Jenže tady jde o množství dětí v přesile na jednu matku. Ano, jsem žabař proti matkám s více jak dvěma dětmi a je mi jasný, že moje problémy jsou proti těm jejich hodně prťavý. Nicméně já jsem slabé povahy a nečekala jsem, co přinese jedno dítě, natož co se stane, až jich bude víc. Říká se, že mezi jedním a dvěma je rozdíl největší, ale u dalších už je to jen prostě další dítě navíc, v tom chaosu se to ztratí. Matouš naopak do naší zavedené domácnosti s pravidly pevnými jak skála a režimem vnesl hodně křiku, pláče a demonstrací, ale naprosto to vyvažuje svou maximální roztomilostí a láskou v každém úsměvu.

Na posraného i hajzl spadne...

           Pro všechny, kteří nemají tak bujnou představivost jako já mám pikantní vyprávění o dvou naprosto běžných modelových dnech, které může matka s dětmi prožít. Ráj na zemi, co vám budu, ale pro jistotu to sem sepíšu. Vůbec ne pro vás, nerada bych měla na krku vymírající populaci. To jen čistě pro osobní potřebu, až jednou budu mít amnézii a chtěla bych další děti...

           Jednoho obyčejného zimnního dne nabitého činnostmi jsme se ráno vzbudili plni očekávání spousty dobrodružství a zážitků. Tradiční ranní rituál nahánění Viktora po bytě s následným násilným převlečením z pyžama nemohl chybět. Při snídaňové apokalypse jsem chystala snídani Vikimu, sobě a do toho krmila křičícího Matouše v houpacím lehátku na stole. Ten hyperaktivně houpal a skákal tak, že lehátko málem katapultoval ze stolu. Několikrát jsem ho posouvala a říkala si, že už bych ho měla dát dolů na zem, jenže tam táhne od kachliček a od spíže a vůbec jsem to nějak vypustila. Utírala jsem rozlité mléko, sbírala ty největší kousky musli z podlahy a do toho se mi začalo hoodně chtít na záchod. Může se vám zdát, že zmiňovat potřebu na záchod je trochu zbytečné. Bohužel ne pro matku dvou dětí. Jakmile jsem opustila válečnou zónu kuchyně, Matouš po zjištění, že nejsem v jeho zorném poli, spustil amok. Viki se jal kramařit všude, kde se dá. Najednou se ozvala rána a ticho. Do ticha Viki špitnul mamiii a zase ticho. Pořád jsem seděla na záchodě a zjišťovala od Vikiho, co se stalo. Ten jen zase špitnul, Matoušek spadl. Začala jsem s panikou v hlase křičet, ať ho drží a Viki jen hrdě zahlásil Držím! Vylezla jsem ze záchodu ještě s kalhoty u kolen, aby se mi naskytl nevídaný pohled. Matouš se kroutil přikurtovaný v lehátku, které se jednou stranou sesunulo ze stolu naštěstí částečně na topení a Viki, jak stojí na stole a nohou drží druhou stranu lehátka :D, sice by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal, ale byla jsem pyšná, jaký je to hrdna.

To bylo toho dne naposledy...

            Začali jsme se oblékat, abych ho odvedla do školky, kam chodí dvakrát týdně na dopoledne. Nejdřív se mu nechce a pak se tak těší, že mi zdrhá z bytu dřív, než se s Matoušem vypravím. Viki ještě neměl boty a bundu a já běhala po bytě s Matoušem v náručí a hledala poslední věci. Najednou slyším z chodby šílený pláč a Viki kdesi volá Maminkoo! Já zase na infarkt rychle hledám klíče a vybíhám i s Matym hledat plačící dítě. Opravovali nám druhý výtah a já se zděsila, že snad tam se něco stalo. Jenže nikde nebyl. Akorát v dálce slyším jak pláče. Na schodech taky nic. Až potom mi došlo, že to trdlo vlezlo do výtahu a někdo si ho zavolal. Přivolala jsem jedoucí výtah a v něm Viki ronil krokodýlí slzy a pán z dvanáctky s pobaveným výrazem hlásil, že mu přijel výtah i s dítětem. Tak jsem Vikimu podala několikáté kázání o nastupování do výtahu a poučení, které už si snad teď bude pamatovat. Pochybuju...

           Dopoledne jsem sklákala kolem Matyho a chystala oběd, kdy mi Kuba z práce napsal vtipnou zprávu o tom, jak si jeho brácha prdnul a málem se po... V tu chvíli jsem ještě netušila, že to byla předzvěst dalších událostí toho dne. Před obědem jsme se vydali pro Vikiho do školky, ten byl s dětmi před školkou a závodili. Všichni čupěli na startu a teta odpočítávala start. Všechny děti vyběhli, jen Viki čupěl dál. To už jsem tušila, že se něco stalo. Jakmile mě uviděl, tak si stoupnul a s nohama od sebe se sunul za mnou. Počůral se. S mokrým dítětem a brečícím Matoušem jsme se vraceli domů déle než obvykle (školka je hned za barákem). Doma jsem za stálého pláče Matouše naservírovala oběd a zahnala Vikiho spát, pak jsem se pokoušela uspat Matouše, jenže se opět nezdařilo. Aspoň Viki si na chvíli zdřímnul a já už plánovala, jak se po spánku vypravíme procházkou do vzdálenějšího obchodu a na poštu vyzvednout balíček. Oblíbená atrakce na dlouhá odpoledne. Sama tam a zpět jsem ani ne za hodinu, ale s dětmi je to výlet na celé odpoledne.

             Vikiho jsem vytáhla z postele, s maximální logistikou vypravila obě děti ven do mrazu a vyrazili jsme. Viki se abnormálně loudal, pořád kroutil nohama a já jsem se ho každých pět metrů ptala, jestli nepotřebuje čůrat. Super pomalým tempem jsme došli pod kopec, jenže Matouš z tak pomalé chůze neusnul a pořád řval. Najednou Viki zamumlal něco o záchodu. Zabrzdila jsem kočár a letěla k němu, že ho dám vyčůrat ke stromku. Odmítl a utekl mi po trávníku zase dál. Vrátila jsem se ke kočáru, že budeme pokračovat v cestě a najednou Viki hlásí s překvapeným výrazem, že kaká. Opět brzdím kočár jak auto na D1 a letím k němu. Pozdě. Tak jsem si vydýchala pár nadávek a se sklopenýma ušima otočím řvoucí kočár a vracíme se na kopec. Donutila jsem ho to celé vyšlápnout s podělaným zadkem. Matouš konečně usnul a já doma zaparkovala kočár a vlekla ten strašný smrad zpacifikovat do vany. Pak jsem ten den už po třetí hledala, co mu oblíct. Nepromokavé kalhoty došly, takže dostal punčocháče a plátěné kalhoty, samozřejmě venku byly zbytky sněhu a bláto, takže to nemohlo dopadnout dobře. Vydali jsme se na dlouhou pouť na druhý pokus. S velkým úspěchem jsme došli do cíle naší cesty. Já z dítěte obrala to nejhorší bláto, aby nás nevyvedli z obchodu a vyřídili jsme vše potřebné jen s minimem konfliktů.

            Po cestě domů vyžahnul celou lahev pití a jen asi třikrát se rozplácnul do bláta. Domů jsme dorazili už za tmy a já doufala, že náročný den se chýlí ke konci. Jenže ač Viki už chodí na záchod sám a bez problémů, tak pojal punčocháče jako nepřekonatelnou bariéru. Několikrát jsem mu běžela na poslední chvíli pomoc tak tak, že se nepočůral před záchodem. Vrcholný problém nastal v okamžiku, kdy jsem přebalovala Matyho s pořádnou nadílkou v plíně držíce mu nohy ve vzduchu, aby si do toho nehňácnul tak, jak měl v oblibě. Viki si zase vzpomněl, že příroda volá a to velmi naléhavě. Doběhl na záchod, aby si uvědomil, že má punčocháče a v největší nouzi mi to běžel oznámit do ložnice. To už bylo pozdě na všechno a já viděla, jak povolil akutní výraz, roztáhl nohy a udělal mi obrovskou louži na plovoučku v ložnici. On ví, jak miluju vytírání podlahy v nejnevhodnější okamžiky. Den už líp zakončit nemohl. Pročůraný den jsme měli za sebou a já byla vyždímanější než hadra na podlahu. Čekalo nás úterý a podobně výživný den.

             V úterý jezdíme pravidelně do Klubíku, waldorfské sdružení maminek s dětmi při devítiletce v Kuřimi. Je to sice pozitivní socializace, ale tento drobný každotýdenní výlet absolvuji pravidelně s vypětím všech sil. Hlavně teď v zimě je velký boj každé oblékání do tolika vrstev dvě odporující děti, stěhovat je do auta a z auta a ještě v Klubíku plném dětí různého věku zároveň krotit divé zvíře, hlídat jeho čůrací pochody a do toho kojit Matouše, tancovat, zpívat a tvořit s ostatními matkami. Co bychom pro ty naše miláčky a vlastní sociální potřeby neudělali...

             To úterý jsme měli jet hned po Klubíku ke Kubové babičce na oběd a já si trochu oddechnout a nakoupit v Globusu. Dopoledne bylo klasickým koncertem na moje nervy, kdy jakýkoliv proces nakládání dětí do auta vzbuzuje zoufalství a stres. Když naložím prvního Vikiho, musím nechat Matyho v sedačce na chodníku, jak jinak než s hysterickým řevem. V případě opačné verze zase často hrozí, že Viki skočí pod auto při nejbližší příležitosti nebo uteče přes půl ulice, protože dělá srandu. V klubíku se děti spolčily proti nám. Hromadná rebelie vyústila v konečný záchvat, kdy celkem šest dětí a tři matky bojovali o oblékání do teplých overalů a zimních bund. Ti starší nám utíkali a křičeli a mladši brečeli jak o život. Spocená jak myš jsem opět naložila úspěšně děti do auta a dokodrcala se do Řečkovic. U babičky jsem odpadla u kojení a spala jak zabitá, zatímco babička se pokoušela uspat druhé dítě v ložnici. Uspávání neklaplo a tak se vydali vyvětrat mu prdelku, jak rád říká. Sbalila jsem mimino a jela si užít hodinku klidu na nákup bez nervů. Matouš u toho tradičně lámal srdce svým roztomilým kukučem všem ženským v nákupáku a pokud byl v neustálém pohybu, tak ani nedutal. Zpět k babi jsem přijela klidná jako beránek a babi přivedla z procházky vylítané dítě. Hromadná konstelace slibovala poklidný zbytek dne. Jenže jsme se rozhodli počkat na příjezd Kubových rodičů ze Žďáru, aby si chvíli užil prarodičů. Pro cestu domů už bylo dost pozdě na oba a já čekala solidní vyrvál. Blížili jsme se domů a Maty už byl z únavy hotový, takže spustil cirkus při každém zastavení na křižovatce. Viki postupně vadnul, protože za celé odpoledne spořádal, co mohl. Jakmile jsme projeli kolem míst, kde běžně parkujeme a pokračovali jsme dál hledat volná místa, Viki se rozbrečel na celé auto. Nedokázala jsem dešifrovat proč tak ječí, až mi došlo, že asi nechce už dál sedět v autě a píchla jsem to na první invalidy a běžela ho vytáhnout ven. Chtěla jsem ho dát vyčůrat, ale on se bránil, že prý čůrat nechce. Než to dořekl, tak začal zvracet. Bingo, takže problém vyřešen, bylo mu zle. Po vyblití z podoby a za neustálého hysterického doprovodu z auta Viki zhodnotil, že můžeme pokračovat. Nakonec jsem našla místo o pár bloků dál, úspěšně naložila kočár věcma, řvoucí sedačkou a vyndala zvadlé dítě. Ten si stoupnul na patník, překřížil nohy a ptal se, jestli bydlíme kousek. Zase jsem dešifrovala blížící se katastrofu, zabrzdila kočár, čapla dítě a letěla s ním ke stromečku. Normálně už čůrat s pomocí umí, ale jak byl unavený a vyblitý, tak si stoupnul tak šikovně, že si stejně počůral kalhoty, mě celou ruku a pak se rozbrečel, že je mokrej. Tak jsem ho s přemáháním klidnila, že se nic neděje a s výrazem blázna před kolabsem jsem tlačila celý ten cirkus domů. Po uspání obou broučků jsem byla zralá minimálně na lázně, ale to si ještě chvíli počkám...

Mezi mraky se i slunce najde

           Děti nejsou procházka růžovou zahradou a často mám na konci týdne pocit, že spíš dělám v dole, než s malými dětmi. Nechci být za nekonečnou negativistku, protože ve skutečnosti jsem pozitivní dušička, minimálně ve srovnání s mým chlapem. Zvěčním tedy i ty hezké okamžiky, aby bylo po letech na co vzpomínat, i když se říká, že zapomeneme špatné zážitky a zůstanou jen ty dobré.

             Viki za ten třetí rok ušel obrovský kus cesty. Neměl to se mnou lehký, protože půlku roku jsem byla těhotná a tu druhou jsem se věnovala převážně Matymu. Díky tomu s v mnoha ohledech naučil samostatnosti, i když pořád rád zneužívá mé ochoty pomáhat ve prospěch své lenosti a pohodlnosti. Je to zhruba rok, co už se naučil být v bdělém stavu bez plínek, ale bohužel občas kvůli své sangvinické mysli i kvůli bráškovi se nedaří úplně podle plánu. Je to naštěstí ale jeden z mála projevů jeho žárlivosti. Většinou se počůrá, pokud se na něco hodně soustředí nebo se mu zrovna fakt nemůžu věnovat, protože třeba kojím. Stává se to míň a míň, takže už vidím pomalu světlo na konci tunelu.

             Moc mě baví jeho způsob upravování slov. Opakuje po nás a vesměs už mluví v celých větách a řekne, co potřebuje, většinou. Nicméně pokud se mu nějaké nové slovo zdá příliš těžké na výslovnost, tak si ho přesmyčkou upraví. Už si z něj dělám srandu, že je to přesmyčkový král. Zde je pár jeho přesmyček k hádání:

Habutus, ftelenou, jakovádo, bovojat, špivaný, pyšláci, hobávik, atd.

           Potřebuje hodně pohybu a zábavy, jinak se nudí a je nesnesitelný, jako každé malé dítě. Bohužel spolu s příchodem sourozence odešel jeho um vyhrát si sám. Takže čím míň času na něj mám, tím víc ho vyžaduje, ale je to pochopitelné. Konečně i já si zažívám dosud nepoznané věty typu: jenom maminka může, jenom s maminkou...

            Matouš je zatím radikálním opakem Vikiho. Skoro nespí, nemá vůbec žádný režim, je extrémně proměnlivé miminko. Kouzelně se směje a ve vteřině ječí, jako když ho na nože berou. Už šest měsíců ho trápí šílené zahlenění a trávicí problémy a pořád nemůžeme dešifrovat, kde je problém. Je obrovský ve srovnání s Vikim ve stejném věku a vůbec mu nejde se hýbat. První dva zoubky znamenaly týden možná dva velké protivnosti a horečky. Jsou noci, kdy se vzbudí jednou, ale pořád je častější vstávání po dvou hodinách. Nic z výše uvedeného se ani vzdáleně nepodobá Vikiho začátkům. Každé dítě jiná ves, o to víc jsem zvědavá, jací budou, až budou starší. Jeden solitér, druhý závislák.

             Společně jim to překvapivě jde dobře, Matouš na Vikim pořád visí pohledem a směje se všemu, co dělá. Viki je na něj hodný až je to s podivem. Nemá rád když brečí a hned ho uklidňuje a podává mu hračky. Když nebrečí tak mu je zase bere a velmi striktně rozlišuje co je čí :D

Jedno dítě je náročné jen do té doby, než si pořídíte druhé, pak vám jedno dítě bude připadat jako dovolená na Havaji.

Na viděnou příště...