Devět měsíců radostí a strastí

19.12.2017

           Být matkou je jedna velká výzva. Každá se s novou rolí a změnou životního stylu vypořádává po svém. Já jsem nikdy neuměla dělat jen jednu věc. Vždy si to komplikuji, co to jen jde a tentokrát to není výjimka. Nebýt mých blbých nápadů, tak samotné rodičovství by až taková dřina nebyla. Možná je to naší snahou být rodiči nad věcí a možná je to úžasňákovstvím našeho výjimečného potomka. Pravděpodobně to nebude ani jedno a prostě máme akorát kliku. To víte, ta karma...

Výzva sem, výzva tam

            Ještě než jsem vůbec tušila, jaké nástrahy na mne číhají, jsem se rozhodla znovu a snad už naposledy studovat. Mám za sebou tři nedokončené školy z vlastní lenosti a nedostatku zájmu o jakýkoliv obor. Zařekla jsem se, že tentokrát to bude jinak. Budu mít přeci mraky času, motivaci konečně něco dokončit a hlavně touhu za každou cenu zabránit degeneraci mého mozku. Inu, rozhodla jsem se do toho skočit po hlavě neuváženě a vydala jsem se střemhlav studijním dobrodružstvím rovnou na Ekonomku. Dálkově samozřejmě, to přeci musí být brnkačka.

            Well,... Blíží se konec prvního semestru. Škola je jedním z důvodů, proč nemám čas ani psát. Občas nemám čas či sílu ani si umýt hlavu, ale aspoň splňuji představu o matkách na mateřské. S každým dalším dnem, kdy se neodkladně blíží zkouškové, se tluču do hlavy, jak jsem mohla být tak naivní. Silné přesvědčení, že jednodušší to už být nemůže, už mi nadobro odjelo do zahraničí. Kombinované studium by byla opravdu parádní věc. Kdybych neběhala kolem tryskáče po našem obýváku a nestarala se o domácnost, samozřejmě. Jen čas ukáže, jak moc blbý nápad jsem zase jednou měla. Tehdy jsem ještě neměla výmluvu, ale dnes už můžu bez obalu přiznat, že blbými nápady jenom srším. Měknutí mozku z nekonečné samomluvy a zcela jednotvárného života s miminem se holt zastavit nedá.

Kdyby to tak končilo tou školou...

Zocelování chabé vůle

            Celé léto jsem si dělala vrásky nad svými přeživšími kily. Díky nekojení se mi definitivně zastavila váha na hrozivém čísle a já odmítala v plavkách vykouknout na světlo boží. Koncem léta jsem se zařekla, že takhle to dál nepůjde.

             Začala jsem vlnu pokoušení své neexistující vůle a rozhodla se, že poprvé nebudu podvádět. Však přeci s poctivostí nejdál dojdeš, že? Objevila jsem 30 ti denní výzvu, která sice měla podle fotek asi tak stejně neuvěřitelné výsledky jako všechny osvědčené pilule na hubnutí, ale na druhou stranu neslibovali nic zadarmo. Vrhla jsem se na jógu, jakože začnu něčím jednodušším. V životě jsem to nedělala a tak jsem se po pár dnech nestačila divit. Každý den jsem si dle jejich buzer emailu udělala půlhodinku mučení a zbytek dne jsem to rozdýchávala. Prý jóga pro začátečníky, tak to určitě! Většinu cviků jsem díky nulové fyzičce a hroším tvarům ani neudělala. Nicméně po prvním týdnu už jsem pociťovala slabou změnu. Sama sebe jsem každý den překvapila, že jsem to ještě nevzdala.

             Viktor naštěstí chodil pravidelně dopoledne spávat, takže jsem měla čas jen pro sebe. Horší byly dny, kdy zůstal doma Kuba a celé mé cvičení se mi nepokrytě smál. V polovině oné výzvy jsem se odhodlaně pustila do druhé. Hrozivý název Sacharidové vlny kupodivu skýtal poměrně smysluplný dietní plán na celý měsíc. Spolu s touhou po žůžo figuře jsem se pustila do jídelníčku a doufala v naprosto odzbrojující výsledek.

             Znáte to, když máte příliš velká očekávání a nakonec jste zklamaní? Inu, v tomto případě jsem nadšená překvapivě byla na začátku stejně jako na konci. V kombinaci s jógou se mi podařilo konečně hnout zamrzlou ručičkou na váze. Konečně jsem se nelekala při pohledu na vorvaně každé ráno v zrcadle. Nicméně pořád to nebylo dost.

Kráso, trp!

            V éře blbých nápadů jsem se mimo jiné rozhodla, že poprvé v životě potřebuji očistu. Víte, takovou radikální čistku, která vám z těla vyžene všechen zanesený bordel, až budou i střeva zářit čistotou. V rámci svého nového já, které má vůli pevnou jako skála, jsem se pustila do půstu. Pečlivě jsem si vše nastudovala, vybrala si ideální termín, nakoupila hromadu bylinkových čajů a irigátor (pro neznalé: to je takový nepěkný gumový vak s hadičkou pro výplach různých tělních otvorů).

             Půst byl celkem na 11 dní, ale neděste se tak jako na začátku já. První den je přípravný, jen s bylinkovou rýží a ovocem, aby tělo nedostalo hned takový šok. Dalších sedm dní je pravý půst čistě jen na vodě a bylinkových čajích, podpořený klystýry. Osmý den si smíte vzít po malých kouskách ovoce, ideálně jablko nebo hrušku. Zbylé tři dny se snažíte pomalu jíst neškodná jídla v malých dávkách a doufáte, že se z toho nepo... . Jak jsem od přírody praštěná, tak mi vážně nedošlo, jak zlý to bude při běžném fungování v domácnosti. Co v domácnosti, ale hlavně s chlapem, který se cpe jak prokopnutý, naprosto mu schází jakýkoliv soucit a solidarita s mým rozhodnutím a touží po teplé večeři. Málem bych zapomněla i na toho skřítka, který v té době ještě nebyl tak úplně mobilní a bylo třeba jej nosit na přebalování a neustále zvedat.

            Celý traumatický týden vypadal asi takhle. Ze začátku jsem se nosila jako páv, protože jsem vydržela první skoro celé dva dny úplného půstu. Nebylo mi nikterak zle, jak jsem se bála. Nicméně večer přišly holky a spolu s Kubou si objednali pizzu. Taak mamko a koukej, jak se cpeme. Jak asi správně tušíte, slintala jsem víc, než to batolící se nemluvně. Půst není jen o pevné vůli, aby si člověk nic nedal do huby, ale také o psychické odolnosti. Po takovém surovém zážitku už jsem zbytek půstu trpěla neskutečnými chutěmi a touhou po všech prasárnách, které si všichni raw a vegan lidi představí ve svých nejhorších snech. Postupem času už jsem začala pociťovat známky absolutního vyčerpání. Byla jsem hotová každý večer z ustavičného nicnedělání. Učit se nedalo, protože soustředěnost při půstu je asi na bodu mrazu. Jakákoliv interakce s prckem mi dávala solidně zabrat a na vaření pro chlapa jak hora jsem se vybodla hned ze startu. Ke konci už jsem měla co dělat, abych malého vůbec unesla. Poslední den už jsem chodila jak v mrákotách a těšila se, jak začnu zase jíst.

             Popis provádění klystýru pro jistotu tentokrát vynechám. Na začátku nemám žádné varování a hlavně moje verze provedení by možná přebila i odstříkávání mlíka po kuchyni.

              Cítila jsem se na konci lehká jako pírko, těšila jsem se na první sousta a comeback mých chuťových pohárků. Možná jsem se těšila až moc, protože jsem poslední den málem zkolabovala. Po cestě z obchodu jsem možná zažila menší nervový otřes nebo náznak zhroucení. Třásly se mi ruce, brněl mi obličej i nohy a byla jsem ráda, že jsem došla domů. Nechtěla jsem si hrát na hrdinku, protože jsem se musela především postarat o Viktora. Odpískala jsem s fanfárami půst a vrhla se na svou první hrušku po celé věčnosti bez jediného drobečku v ústech. Zvládla jsem to, pomyslela jsem si a jíst už nepřestala až do večera. Další dny pomalého nástupu na normální stravu nebyly žádný med. Veškeré chutě na blivajzy mě přešly hned při prvních bolestech břicha z obyčejné ryby s bramborem. Holt nic se nemá přehánět a o některých jídlech není dobré ani snít.

             Výsledek po všech útrapách byl nicméně skvělý. Nejen, že jsem se cítila jako nový člověk s bystřejšími smysly, ale navíc jsem se po ustálení jídelního režimu ocitla na své prapůvodní váze. Uprostřed půstu bych vám odpřísáhla, že už to znovu nikdy nepodstoupím, ale teď je mi jasné, že na jaře do toho jdu zase. S jednou jedinou malinkou drobnou změnou. Půst bude držet i Kuba, abych nebyla v neustálém pokušení.

Kde je tomu miminku konec

              Abych se vrátila trochu k tomu mateřství. Za poslední tři měsíce jsme byli svědky neuvěřitelného lidského pokroku. Malý krok pro člověka je velký krok pro mimino a to naše nedělá kroky, ale lítá jak natažený na klíček. Prcek, který se koncem září stavěl na čtyři a prováděl nestydaté pohyby, už tu maže po čtyřech přes celý byt jak na naftový pohon. Je to torpédo, ale díky bohu za to. Unaví se za dvě hodiny a na další dvě si jde hodit šlofíka. Vzbudí se do růžova, zahaleká na nás z postele a už je celej nedočkavej, aby si mohl zase letět hrát. Po dalších dvou hodinách zakňourá, zašudlí oči a jde to zalomit na novo. Večer hra ještě graduje, protože přijde Kuba a spolu řádí, div si z toho Viki necvrkne smíchy. Potom padne za vlast a je do chvilky tuhoň. Občas si trochu stěžuje, že se mu jako spát nechce, ale únava ho nakonec vždycky dostane.

             Je k nevíře, jak rychle se mimino změní v plnohodnotného člena domácnosti. Umí si vymrčovat, dává najevo svá přání a ještě víc nelibosti. Je téměř heroický výkon přebalit takovou žížalu a ještě k tomu s látkovými plenkami. Občas se fakt směju, když vidím, jaký výtvor se mi na něm povedlo zafixovat. Všechny maminky, které přísahaly, že se to s věkem všechno zlepší, trochu kecaly. V každém případě je to teď jiné, ale já měla to miminko, co pořád jen spalo (samo v posteli, v kočáře, v šátku, na gauči a tak) a já měla pro sebe spoustu času. Teď je toho času o dost méně a stále ubývá, ale je pravda, že už se s ním dá rozhodně lépe dorozumět. Pomalu to vypadá, že už snad ani nebude chodit spávat dvakrát denně a já si jen říkám, kde jsou ty časy, kdy nevydržel vzhůru déle jak hodinku.

            Jeho osobnost se začíná už projevovat a někdy až moc hlasitě, ale konečně mám pocit, že si tu nemluvím jen sama pro sebe. Akorát někdy už nemluvíme, ale spíš se tak jako pitvoříme, prskáme a mlaskáme. My si rozumíme, jsme totiž príma supr párty parta a tímto se s vámi dneska loučím.

Brzy čekejte nášup, jsou tu přeci kouzelné Vánoce a tak to bude trošku z ekologického soudku.