Den za dnem

29.07.2017

           Každý den je jiný, nový a plný poznání. Uběhlo už hodně takových dní a nejednou koukám a čtyři měsíce jsou dávno za námi.

Už jsme si prošli porodem, prvním seznamováním, krušnými chvílemi, pláčem i smíchem. Každý den se všichni učíme něco nového. Viktor se vyvíjí rychleji než technologie v Applu. Jak to vlastně bylo?

Šestinedělní rutina

           Každá profesionální maminka mi radila, abych si šestinedělí co nejvíc užila. My měli tolik zážitků s kojením a seznamováním, že už teď se mi z hlavy všechno vypařuje. Miminko v šestinedělí je vlastně takový objekt ke studiu. Jenom leží, kouká nebo spí a pláče. Hlavně pláče. Ono se není čemu divit, když je na světě nové a celou situaci musí nějak zvládnout. Svět tam uvnitř v bříšku je poměrně dobře zmapovatelný a jednoduchý, ale najednou je tu ten velký svět plný neznáma a všude je tolik světla.

           Malej najednou nevěděl, kde začíná a končí a tak jsme ho zavinovali. Balili jsme ho a občas i svazovali. Házel sebou jako šílený, mával všude rukama a sekal se nehtíky do obličeje. Chytal hysterák, pokud se mu nedařilo se uklidnit. Zavinovačka nebo šátek mu dávali pocit bezpečí a jistoty. Byl to takový malý uzlíček nervů. My dospělí nemůžeme ani tušit, co se v takovém malém tvorečkovi odehrává, ale vypadalo to chvílemi dost děsivě. Sice jsme se na něj nemohli vynadívat, ale vesměs je tohle období celkem nuda pro každého rodiče. Mimino jenom leží, šilhá na všechno kolem sebe mírně nepřítomným pohledem a čeká, co se s ním bude dít. Většinu času prospí a probrečí. Už jsem se nemohla dočkat, až bude víc kontaktní. Takový upřený pohled nebo aspoň letmý úsměv by nás v tu chvíli zvedl ze židle.

Už zase ty poprvé

            Stejně jako žena po porodu zažije spoustu poprvé, tak stejné je to s miminem. Pamatuji se, jak se poprvé podíval cíleně jen jedním směrem a snažil se zafixovat obě oči na konkrétní věc. Pro nás naprosto samozřejmá věc mu trvala několik dní. Pravé oko mu pořád někam utíkalo a tak intenzivně šilhal, až jsme se báli, aby mu to nezůstalo. První pohledy na rodiče zhruba ve vzdálenosti těch 20 - 30 cm zvládl poměrně rychle. Akorát mimina nekoukají na vás, ale nad vás. Jako kdyby vám seděl na hlavě papoušek. Hodně barevný a zajímavý papoušek.

              Ke konci druhého měsíce, už měl poměrně jasno, kdo je kdo. Určitě rozeznal člověka od plínky. Brali jsme to samozřejmě jako ohromný úspěch. Jeho pohledy se začaly zdokonalovat a znatelně si začínal všechno v jeho blízkosti prohlížet. Poprvé se taky usmál jinak než bezděčně. Nejkrásnější úsměv, jaký matka může vidět. Když dítě ráno vidí po probuzení maminku a celé se rozzáří. Ano, směje se i na Kubu, ale toho nevidí ráno tak často.

              Ve dvou měsících začal objevovat své vlastní ruce. Ležel mi v klíně nebo podložený polštářem a začal šilhat na své ruce, jak se neohrabaně tetelí před jeho obličejem. Hodně jsme se nasmáli při pozorování prvních pokusu o vědomé potkání rukou nebo dokonce sepjetí. Nejen, že u toho vypadal dost nemotorně, ale nejlepší byl jeho soustředěný výraz s našpulenou pusou a rychlým dýcháním. Časem ke svému soustředěnému kachnímu obličejíku přidal ještě slintání. V takových chvílích bylo jasné, že se opravdu pekelně soustředí na konkrétní cíl. Není zrovna trpělivý (to bude holt tatínkova povaha) a tak jakmile se mu delší dobu nedařilo docílit to či onoho, začal se rozčilovat. To mu zůstává do dnes, ale řekla bych, že to výrazně graduje.

Třetí zlomový měsíc

             Ke konci třetího měsíce jsem začala pociťovat jistou úlevu. Viktora najednou zajímalo všechno. Rozhodli jsme se vytáhnout hrací deku s hrazdičkou a byl to velký úspěch. Jeho soustředění se dostalo na další úroveň. Chyť nebo zemři. Začal si intenzivně hrát se vším, co nad ním viselo. Dokonce jsem o něm občas i hodinku dvě vůbec nevěděla. Najednou nepotřeboval mou neustálou pozornost, protože měl zrovna jiné zájmy. Pod hrazdičkou se velmi rychle zdokonaloval v úchopu a ani ne po měsíci už dokázal všechno chytit do jedné ruky nebo oběma. Dokonce si i předat hračku z jedné ruky do druhé. Měl z vlastního pokroku takovou radost, že neustále rozhazoval rukama a nepřetržitě kopal nohama o gauč.

             Teď mu jsou 4 měsíce a kus, pár dní zpátky už se nám sám otočil na břicho. Ještě to bude muset trošku poladit, protože mu občas zůstane ruka pod břichem a nedaří se mu ji vytáhnout. To pak přijde opět záchvat řevu ve stylu "mami tak mi přeci pomoz". Taky nějak nechápe princip vrácení se na záda, takže když už je na břiše moc dlouho, začne panikařit, že se nemůže otočit zpět. Stejně je to neskutečný pokrok. Už jenom čekáme, kdy začne lozit.

             Díky kyblíku na koupání si také už před delší dobou objevil vlastní nohy. Sice se mu úplně nedařilo je ulovit, ale teď jak trochu povyrostl, tak už se mu to povedlo. Netrvalo to ani dva týdny a už si vesele ožužlává nohy. Palec na ruce totiž není tak chutný ani zábavný. Takhle má jistotu, že mu ty nohy nikam neutečou, když si je pořád hlídá. Já mám aspoň víc zábavy se svlíkáním promočených ponožek od věčného žužlání. Stejně jako všechno, co se kolem něj vyskytne. Chyť a narvi do pusy je teď hitem číslo jedna. Prste všech, kterých se zmocní, moje nohavice od tepláků, když sedím vedle něj nebo dneska dokonce půlka mého trička jak jsem vedle něj ležela na posteli. V nosítku se okamžitě s chutí zakousne do kraje popruhu a už testuje, co z něj vyždíme.

             V posledním týdnu nám začal trochu vrzat a skřípat. Je to hodně hlučné dítě. Jeho hra je možná zábava, ale my budeme brzy potřebovat špunty do uší. U všeho se rozčiluje a piští takovým velmi nepříjemným ultrazvukem. Bojím se, že nám teď začíná období zoubků, protože jeho stisk dásní a neustálé kvílení je jistým signálem... Čekají nás další poprvé, tak s chutí do toho!