Čtyři roky vzhůru nohama

13.03.2021


          Dnes ráno přesně před čtyřimi lety jsem se stala matkou. Za hrozného řevu - mého a naprostého klidu - jeho. Viktor nám už neuvěřitelné čtyři roky mění život a nejen nám, ale také každému koho potká, třeba jen kolemjdoucí na ulici. Svojí až někdy děsivou inteligencí, důvtipem a bezelstností se zapisuje do příběhů kde koho. Je to živel nepopsatelné energie na který jsme doma krátcí.

            Nebudu vám lhát a básnit o dokonalosti našeho malého potomka, naší bezhybné výchově a idylické rodinné pohodě. Dítě nám přerostlo přes hlavu a já mu teď sahám asi po kotníky. Začíná se z něj stávat samostatná osobnost plná radosti, hněvu, zloby, lítosti i lásky, která si stojí za svým jakkoliv nevhodným názorem a nebojí se nám to dát jasně na jevo. Stejně tak svoji nelibost, když zjistí, že přes naše hranice neprorazí. Pomalu se u něj projevují znaky LMD (ADHD), které má Kuba a hlavně měl jako dítě. Není to jen hyperaktivita, je to dítě s neunavitelnou myslí, která jede neustále na 120% a pořád přepíná mezi podněty. Nebudu vás tady zatěžovat vysvětlováním, nejsem google, stačí říct, že je to masakr. Čekají nás studijní léta v žáru hyperaktivity, agrese, vášně a nenávisti.

Dodatečné příběhy z poznámek

            Vratím se trochu zpátky v čase a zalovím v poznámkovém bloku. Před časem mi vypověděla službu polovina klávesnice na počítači a i když jsem se o psaní snažila, bez poloviny písmenek to stejně ke čtení moc nebylo. Dnes jsem si pro tuto zvláštní příležitost uloupila Kubův a sesmolím tu z poznámek útržky z našeho jinak celkem obvyklého rutinního života v králíkárně.

9.listopadu

             Ráda bych svedla některé manýry našeho potomka na školku, ale bohužel je pravda, že sprostě uměl perfektně ještě než do školky vůbec nastoupil. Chlapi v naší rodině, kamarádi a dokonce i kamarádky mluví kolikrát opravdu bez zábran a pro pikantní slovník nechodí daleko. Vikimu to mimořádně imponuje, stejně jako agresivní metalový nářez, motorky nebo práce motorovou pilou. (nebudu se radši vyjadřovat ani k jednomu)

             Bojujeme statečně, ne vždy se nám to daří. Vtipná příhoda mluvící za vše se stala zrovna nedávno. Prošli jsme si různými výchovnými taktikami, ale u nás je protě nejúčinnější jedna dobře mířená a navíc jenom někdy, takže nikdy neví kdy přistane.

              To takhle jednou chtěl Viki zase Matouše připravit o hračku, ale Maty bejčil a odmítl se vzdát a pustit se i za cenu násilí. Takže Viki držel hračku a na hrače visel Matouš, kterého Viki vláčel chodbou až do momentu, než Matouš narazil na nočník stojící v cestě a rozbil se o něj. V tu chvíli já už běžela, abych je odtrhla, jenže když jsem viděla jak to dopadlo a Matouš seděl a řval kvůli porážce a ještě srážce s nočníkem, tak jsem se na Vikiho vrhla, abych ho zdrbala. Ten se bál, že dostane na prdel a instinktivně si sedl, ayb se chránil. Jenže si sedl tak rychle, že si prdel narazil o kachličky. V tu chvíli z něj vylítlo kurva! U toho si lehal na zem a já mu jednu lízla o tvář za takový slovník jenže on ještě neležel a jak cuknul hlavou tak chytl druhou o podlahu a zařval do prdele! V ten moment už jsem odpadla a s dvouma brečícíma klukama na chodbě jsem chytla záchvat smíchu, čímž jsem zachránila celou situaci.

Dodatek: po roce sprosté mluvy už to sotva řekne, asi ho to přestalo bavit...

27.prosince

Ježíškova dobrodružství

              Letos proběhly vánoční svátky v poklidu a míru, povedlo se nám vytvořit kouzelnou atmosféru, která začala na Mikuláše, toho jsme sice nepotkali, ale Viki očekával čerty za každým rohem a poprvé na procházce neutekl dál než na roh ulice. Kéž by bylo víc takových procházek. Matouš pro změnu vzdal hledání a usnul Kubovi v náručí za chůze, to budou asi ty nervy. Doma už na nás čekal ve tmě u svíčky košík plný ovoce, oříšků a dalších zdravých dobrot. Navíc k tomu visel na závěsu adventní kalendář. Přála jsem si pro něj kalendář, který jsem u nikoho jiného ještě nevidela. Žádné mini dárečky, sladkosti nebo čokoládky, kdy děti vůbec nechápou proč to dostávají a nedá se jim vysvětlit, že každý den dostanou jenom jednu. Babička tedy vyrobila parádní plstěný kalendář s kapsičkami a miminkem, které v zavinovače posouvá dítě z kapsičky do kapsičky dolů z nebe až do kolébky. Kalendář měl nečekaný úspěch. Viki každý den poctivě posouval miminko a už den před Štědrým dnem byl napětím bez sebe, když viděl jak se Ježíšek blíží do jesliček.

                Na Štědrý den ráno už jásal, že přijde Ježíšek. Vloni se nám podařilo překvapení se stromečkem a tudíž letos už se těšil hlavně na celé překvapení, kde že nějaké dárky. Večer před jsme nazdobili v garáži stromeček a po večeři jsme s dětmi hráli a zpívali v pokojíčku zatímco Kuba vytáhl stromek a nainstaloval ho do obýváku, přidal dárky a zapálil svíčky. Jakmile se ozval zvoneček, Viki se málem přerazil na schodech. V polovině schodů se zastavil, nakrčil jako šelma na lovu a po špičkách scházel do obýváku, ukazoval na stromeček a se zatajeným dechem hledal všude. Pod gaučem, za závěsi i pod stromečkem. Nakonec si zoufale stoupl doprostřed a zvolal: no on snad utekl! :D celá rodina padla smíchy na schodech. Další půl hodinu se děti bavily sfoukáváním svíček a nakonec došlo i na dárky. Takže dodatečně Šťastné a Veselé všem!

3.ledna

Spánek, sny a to co zbyde

               Někdy je spánek vzácný, jindy je to běžný opomíjený luxus. S dětmi je to jako na houpačce. Jednou je uspávání pohoda a delší dobu se neděje nic dramatického. Děti usínjí bez pláče a klidně v sedm večer už u nás ani mimino nefňukne. Příště je to drama o třech dějstvích, kdy už nevěřím, že se dočkám konce. Běhám mezi dvěma pokoji, mezi dvěma brečícími kluky dokud jeden z nás nepadne. Je to taková dětská hra na děti, co nechtějí spát a mámu, která chce započít večer v rozumnou dobu a užít si pár svých slavných minut než padne za vlast.

              Když je období klidu dlouhé a až nesnesitelně příjemné, je jako zákonem dané, že to nejen musí skončit, ale ještě dost velkolepě. Takhle jsme měli velmi klidný podzim. Mohla jsem se chlubit na míle daleko, jak zlaté mám děti. Matouš usínal v postýlce sám u láhve mlíka a já zatím přečetla Vikimu pohádku a než jsem se vysprchovala, spali oba jako andílci a můj večer mohl začít. Jenže idylka brzkých večerů se s příchodem nové spací éry rozplynula v nedohlednu. Kluci se na mě domluvili a svorně se rozhodli, že klidnému usínání dají vale. A tak tu po večerech přes hodinu lítám mezi dětmi a doufám, že neusnu já.

               Další částí jak matku nenechat vyspat, jsou noční rošády. Děti se na střídačku v noci budí, bojí se, chtějí k nám do postele a pak se tam mrskají tak, že se člověk místo spánku brání, aby nedostal tvrdou hlavou do nosu. Pak se stane, že je třeba tak výživná noc, že každej se proměníme na třech různých místech a ráno jsme tak vyřízení jak po náročném sportovním výkonu. Děti se stejně probudí vyspaní a plní energie do nového dne jakoby se nechumelilo. Takhle to teď pokračovalo třeba týden v kuse, pak Kuba odjel a já se bála, že to bude pokračovat. No a ono ne, jednu noc dobrý, druhou taky a dneska ráno mě Viki hned po probuzení naprosto odzbrojil. Ráno se na mě podíval probuzen ve velmi dobré náladě a ptá se: mami, ty seš dobře vyspaná, že? Tak jsem se začala smát a ptám se, jako ho to napadlo, ale že má pravdu protože ani jeden v noci nevstávali. Odpověděl: no ty nemáš pod očima takový tamto! No já lehla. Ty děti jsou neuvěřitelně upřímný až to bolí.

Ne tak dávno...

             V poslední době covidové opět trpíme karanténními opatřeními a dříve než jsme utekli do exilu ke Kubovým rodičům, snažili jsme se přežít v betonové džungli. Děti bořily byt na denním pořádku, neustálý křik, smích a pláč se nesli rozbombardovanou domácností a já každý večer usedala na gauč s pocitem neúspěšného krotitele dravé zvěře. Jednou jsem takhle večer chystala večeři i jídlo na druhý den a kluci se rozhodli vytvořit pro vaření bojové podmínky v kuchyni. Matouš neustále někam lezl a padal, stěhoval mi koš, vytahovali náčiní ze šuplíku a šermovali s ním, nakonec nechali všechno na zemi, abych si mohla procvičit po letech balanc nebo šňůru. Když už bylo všeho moc, jídlo se pálilo a kromě hrnců se kouřilo i ze mě, Matouš nasadil celé situaci korunu a předvedl svůj častý triumpf sebezkázy. Pokus o zdolání komínu beden na tříděné odpady, který je vysoký asi metr šedesát. Jako obvykle na sebe celý tento kolos shodil. V tu chvíli se zastavil čas, já vypla všechno na sporáku, vylovila ječící dítě na podlaze z pod krabic a odpadků a odešla najít Kubu. Ten v pracovně dodělával daňové přiznání a odpověděl na mou žádost o pomoc, že to dodělá a přijde. Tak jsem se vrátila do kuchyně, sesypala se mezi původně pečlive roztříděný hliník, papíry i plasty a se soplícím dítětem v náručí brečela taky. Najednou se Viki přepnul do ne tak častého módu superhrdiny a volal: neboj maminko, všechno to posbírám podívej! Opravdu všechno narovnal zpět, naplnil krabice a ještě k tomu všechno správně rozdělil (dmu se pýchou nad jeho recyklačními znalostmi). Nakonec vrátil na původní místo i krabici s kapesníčky, objal mě a říkal: to bude dobrý mami, podívej už jsem to všechno poskládal. U toho mi hladil vlasy a já byla tak na měkko jak asi od porodu ne.

Venčení dětí pro hrdinky

Přísahám, že mou snahou není odradit bezdětné!

             Byl krásný slunný den a na konec února bylo vyloženě nezvykle jarní počasí. Kuba musel doma pracovat a to, s dětmi snažícími se najížděním různými povozy rozbít dveře od pracovny, úplně dost dobře nejde. Vypravila jsem děti ven a jen tak na lehko se svačinou bez náhradního oblečení, náplastí nebo obvazů jsme se vydali na nedaleké hřiště. Začátek byl skvělý, nikde nikdo a kluci si hráli každý jinde, takže klid a opalovačka. Během chvíle se hřiště začalo plnit rodiči s dětmi dychtícími také po sluníčku a čerstvém vzduchu filtrovaným FFP2. Kluci jako mávnutím kouzelného proutku přešli do módu naseru koho můžu a budu škodit. Lítala jsem od jednoho k druhému a řešila několik kolizí s jinými nevinnými dětmi. Pak si Viki vzpomněl, že potřebuje čůrat a ač si tuto schopnost už docela zdárně osvojil, ten den neměl úplně štěstí. Něco mi ukazoval a najednou měl půlku kalhot mokrou, ale protože softshell a protože je stejně prase, tak jsem ho akorát donutila ať si to obleče sám. Jenže další pochody na sebe nenechaly dlouho čekat a Viki přiběhl oznámit, že tentokrát bude bobek. Naštěstí tou dobou na hřiště dorazily kamarádka s dcerou, takže jsem zanechala Matouše svému osudu a běželi jsme k nejbližšímu stromku s balíkem ubrousků. Tam viki celou věčnosti čupěl a vyráběl, u toho mi básnil jak skvěle se mu kadí venku a jak parádní je vítr na holém zadku, když už je Jajo (jaro). Když se konečně rozhodl, že je to všechno, tak si stoupl a já zjistila, že kakání zahlásíl bohužel pozdě. Vrátili jsme se na hřiště, tam se musel vyslíct do půli těla, abych ho zbavila trenek a mohl si jít zase hrát zatímco já se musela trochu vydýchat na lavičku. Když nic, kamarádku jsem pobavila. Abych si neodpočívala dlouho, Matouš objevil skluzavku s parádním žebříkem pro děti rozhodně schopnější a starší než je on sám, bohužel on je přesvědčený, že jako mladší bratr má nárok zkusit vše, co Viki. Po několika marných pokusech vyškrábat se na druhou příčku žebříku, zůstal viset na šprušli a volat. Neznámá holčička s typickým ženským syndromem na něj začala hartusit, že tam teda nemůže, protože je malej a dirigovala ho dolů. Nakonec ho vzala za pas, což nečekal a strhla ho obličejem rovnou do štěrku. Jako viděla jsem Matouše padat na sto způsobů, ale tolik krve jsem ještě neviděla. Rozražený ret, dobité tváře a brada, moje bunda na rameni od krve. Chudák maminka s dcerou měla taky dost.

               Pro jeden den už toho bylo dost, tak jsme posbírali děti dobité, pokaděné i hladové a vydali se k domu. Jakmile jsme přešli hlavní silnící, Viki kopl do vrtule a na odrážedle odplachtil za horizont. Tak jsme hledali. Na hřišti, kolem domu, na dalším hřišti, v křoví a nakonec jsme došli až k domu, kde poctivě stál schovaný ve vchodu a hrdý čekal, jak ho pochválím, že trefil domů. Mrtvá strachy jsem děti nastrkala do výtahu a doma vyplivla Kubovi na prahu, abych si mohla jít lízat rány k šálku čaje.

Dneska to je trochu delší a zdaleka to není všechno, co bych chtěla psát, ale bude to muset zase na chvíli stačit. Brzy si to budu muset zopakovat 

Uvidíme se v blázinci, s láskou vaše