Co na to Ježíšek?

15.01.2018

Mám tu jeden krátký vstup v rámci studijní prokrastinace o čase Vánočním v povánoční atmosféře.

           Jako děti jsme Vánoce milovali. Všichni a téměř bez výjimky. Každá rodina měla své tradice, které rodiče převzali od svých rodičů nebo si vytvořili vlastní. Všichni dospělí se snažili vykouzlit dětem ty nejlepší Vánoce plné splněných přání a magických okamžiků. Teď zním jako reklama na Coca-colu, ale děti to tak opravdu mají. Nicméně každé dítě jednou vyroste a tak jsme tady. Dnes už by se dalo říct, že naprosto dospělí rodiče, kteří mají být tím správným průvodcem na zázračné cestě dětstvím jednoho prcka.

Dilema dvou pohledů

              Bohužel je u nás realita poněkud rozpolcená. My s Kubou máme na spoustu věcí naprosto odlišný pohled a Vánoce jsou samozřejmě jedním z nich. Dost možná jsme pořád spolu a souzeni si navzájem, abychom v životě nikdy neměli nouzi o oponenta.

              Dokud jste sami nebo už je to řádka let, co jste lest s Ježíškem prokoukli, tak vás Vánoce můžou klidně minout. Navštívíte rodiče, na Štědrý večer si dáte třeba sushi nebo smažák s hranolkama a všem je to fuk. Po Silvestru oškubete vánoční stromek, který se vyjímal dobře tak akorát na Instagramu a jedete dál. Další na řadě je Valentýn, a pokud nefandíte západní úchylce, tak potom Velikonoce. Nicméně ani ty vás nijak nezvednou ze židle, maximálně vám babička z nostalgie narve tašku sladkostí. Jakmile se stanete rodiči, všechno se mění. Jednotlivec nebo pár přechází na mód rodiny v plném nasazení a celá široká rodina jakbysmet.

              My dva jsme si tuto tíži uvědomovali, už když jsem byla loňské Vánoce těhotná. Párkrát jsme o tom diskutovali, ale nijak nás to zásadně nezasáhlo. Posledních pár let jsme Vánoce trávili pokud možno co nejdál od veškerého shonu a blázince. Dárky jsme vypustili a Štědrý večer i následující svátky jsme si užili v kruhu rodiny se spoustou dobrého jídla a pohody. Někteří z nás (čti: mužská stránka věci) by nejraději vypustili všechno. Letos už bylo malému devět měsíců, takže jsme svůj zvyk nijak zvlášť neměnili. Viki dostal pár dárků od rodiny, ale jeho to z pochopitelných důvodů úplně nebralo. Příští rok bude první, který bude o Vánocích už zásadní, a toho se obáváme oba.

              Jako každý rok začaly komerční Vánoce letos už v říjnu a postupně to gradovalo až do Štědrého dne. Celou tu dobu jsme komentovali tohle běsnění jako katastrofu pro všechny dětské sny a Kubu, samozřejmě. Plakáty s reklamou na Alzu, kde na jedné stránce máte jedinečnou možnost spláchnout všechny dárky jedním vrzem a pak si je vyzvednete v prodejnách, které budou praskat ve švech. Narvané obchody sladkostmi na Mikuláše a plastovými hračkami, kterých každé dítě musí najít pod stromem aspoň dvacet. Vánoční trhy, které přetékají z jednoho náměstí plynule na druhé, až není v centru k hnutí. Všichni řeší tu hrůzu, co koupí komu k Vánocům i přesto, že netuší, co by dotyční chtěli, ale něco jim dát přeci musí. Nakonec se všichni vyřízení slezou pod tím dokonale nafintěným stromem, vybalí pečlivě a z lásky zabalené krámy, pustí si telku a padnou za vlast.

            Shodli jsme se, že tohle je opravdu nad naše síly a tedy vyvstává spousta otázek. Jak to budeme dělat my? Co budeme vlastně dělat? Jak tomu malému drobečkovi vysvětlíme, že na Alze se dají koupit dárky už v říjnu a nenosí je Ježíšek? A pokud u nás dárky nosit přeci jen bude, jak bude probíhat takový večer, aby se Kuba cítil co nejméně trapně a nenuceně? Budeme mít nějaké tradice a hlavně jaké? Já bych pár tipů měla, ale bohužel Kuba se k celé situaci zatím staví celkem vyděšeně a odmítavě. Nedokáže si představit, že dokážeme navodit patřičnou atmosféru. Bojí se, že přes veškerý masakr a shon všude kolem nás nezvládneme zachovat tu krásu, která kdysi o Vánocích byla. Popravdě, ani já moc ne, ale moc bych se o to chtěla pokusit.

Dětský Vánoční zázrak

             Četla jsem díky všemocnému internetu spousty názorů a pohledů matek na Vánoce. Rady, jak dětem celou situaci důstojně vysvětlit a aspoň to málo zachránit. Kvůli tomu, kam naše materiální společnost míří, je už dneska pořádný oříšek pro rodiče vytvořit dětem pěkný a nezapomenutelný zážitek. Každý se s tím snaží vypořádat po svém. Někteří to neřeší vůbec a vezou se na vlně. Jiní s dětmi mluví otevřeně a přiznají barvu hned z kraje, aby děti nebyly ve škole za zaostalce, kteří ještě věří na Ježíška. Světem letí sto a jedna rada, jak dětem vysvětlit co se kolem nich vlastně děje. My máme strach, že to takhle nezvládneme. Celkem jsme si letos oddechli, že nás celý tento kolotoč čeká až v příštích letech. Máme víc času o tom přemýšlet, protože letos naše konverzace na toto téma končily vyhozené z okna. Já jsem přesvědčená, že se to dá určitě zvládnout. Nejdůležitější pro mě je, aby malý nepřišel o vzácný okamžik těchto chvil. Měl by mít pocit, že tohle období je něčím speciální. Není všechno tak černé, jak to Kuba vidí a je fajn být s těmi, které má rád a jsou šťastní. Pro Kubu je nejdůležitější, aby nemusel do obchodů shánět dárky. Doufám, že příští rok zvládnu nějakým chvatem zpracovat nabručeného chlapa a prcka plného očekávání. Navíc bude ještě pořád moc malý na to, aby si ve školce porovnával s kamarády získané hračky z toho parádního svátku, který sice nechápe, ale zato dostal to, co chce.

Konec tradičním svátkům

           Tempo našich životů je čím dál rychlejší a jak tak pozoruji, tak svátky jsou na tom stejně. Většina lidí vůbec nevnímá slavnostní okamžik tak, jak tomu bylo dřív. Bylo mi celkem smutno, když jsem viděla první stromek pohozený u popelnic hned vedle hromad vyhozených krabic od všech těch krámů hned pár dní po Štědrém dni. Kdybych se pětadvacátho prošla městem, tak jediná připomínka Vánoc by byly leda tak ty popelnice. Po Vánocích ani pes neštěkne. V obchodech sundají výzdoby a přeřadí regály, aby bylo více místa na šunky a šampáňo.

           Chápu, že už někteří ani nemají chuť něco slavit. Není na tom totiž nic slavnostního. Jediné, co pořád zůstává slavností, je pocit v každém z nás. Pokud chceme a pokud tomu věříme. My, co jsme měli krásné dětské Vánoce, na to s láskou vzpomínáme a i přes veškerou snahu markeťáků se nenecháme odradit.

            Tento rok a nejen ten jsme slavili Štědrý den u Kubové rodiny. Všichni společně jsme přes den navštívili přátele a poté si nachystali báječnou Štědrovečerní večeři. Společně jsme po jídle zasedli k holému stromku a jeden po druhém jsme zapalovali svíčky na stromě. S každou svíčkou jsme zavzpomínali na někoho, kdo už tu s námi nemůže být. Až byl stromek celý rozzářený, tak jsme si posedali a koukli na vybranou pohádku. Chtěla bych tímto všem připomenout, aby nezapomněli, že tyto svátky by měly být především o lásce, rodině a klidu. Doufám, že jednou bude takto vděčný za společně strávené chvíle a šťastnou rodinu i náš kluk.

Hodně zdraví, štěstí a málo zbytečných věcí ve vašich životech!