Cílová rovinka

10.03.2017

            Přišlo mi to jako celá věčnost, neubíhalo to a najednou jsem u cíle. Začátkem devátého měsíce jsem si pochvalovala, jak rychle to uteklo a už jsem se viděla na porodním sále. Celé dny    i noci jsme netrpělivě očekávali příchod potomka, protože mi na posledním ultrazvuku bylo sděleno, že by se mohl narodit dřív. Když je člověk v takto velkém očekávání, že ani pomalu nespí, tak to se dny neskutečně vlečou. Až by se mohlo zdát, že se snad ten čas zastavil a já nikdy neporodím.

Falešné, ale ne tak docela zanedbatelné kontrakce

            Nastala fáze, kdy jsem se až příliš pozorovala a zkoumala každé píchnutí, kopnutí nebo křeče v břiše. V noci jsem třeba ze spaní vydala nějaký zvuk nebo šla na záchod a Kuba už vyskakoval z postele se slovy: "Už? Už jedeme??". Přesně dva týdny před termínem mi začaly falešné kontrakce. Odborné jazyky jim říkají Braxton Hicks kontrakce, ale já bych jim raději říkala planý poplach se spoustou kouře. Žena jako já, která ještě nerodila, je přesvědčená, že bolesti jsou zaručeně pravý až moc a tváří se jako správná mučednice: za hrozných zvuků se svíjí na gauči a počítá intervaly. Jistě, přeháním ráda, ale když těhotná nejsem každý den, tak si to musím užít. Každá kontrakce jednou skončí a já po pár hodinách v očekávání houpla do horké vany se spoustou olejíčků, abych kontrakcím pomohla nebo jim dala vale. Bylo pro nás zklamáním, že je to falešný poplach. Mísily se ve mně pocity otrávenosti i úlevy zároveň, protože strach z porodu mám příšerný.

            Falešné stahy mých vnitřností, takzvaní "poslíčci" se ozvali ještě jednou a to přesně po týdnu. Taková nedělní pohodová odpoledne. Oba jsme seděli mlčky vedle sebe zírajíce na obrazovku a já jsem sem tam hekla. Kuba se přítomně jednou za čas optal: "A bolí to?" jindy zase soustrastně přitakával: "Už zase?". To bylo tak všechno, co jsme mohli dělat. Tak jsme tak dál seděli a dumali o příchodu Papeže. Večerní vanou plané kontrakce opět ustaly a my, stále v sudém počtu, jsme šli spát.

Běžná utrpení těhotné ženy

             Ten, kdo tvrdí, že těhotenství je nejkrásnějším obdobím života ženy, by měl být zbičován    a předhozen hladovým feministkám. Moje abnormálně oteklé kotníky už jsou ve velikosti vodních melounů a pomáhá jedině chůze. Mrně je ovšem už asi měsíc šikovně naštelované hlavičkou dolů, takže při každé procházce nebo sebe kratší chůzi cítím, jak mi dělá stojku na močáku. Kdyby ovšem byly nalité pouze ty kotníky, ale z neznámého důvodu začalo celé moje tělo zadržovat spoustu vody. Možná se tělo od přírody pojišťuje proti dehydrataci, ale já si připadám jako heliový balonek.

             Celé těhotenství jsem si intenzivně olejíčkovala břicho i přilehlé oblasti různými speciálními oleji na strie a radovala se, že zatím břicho nepopraskalo. Ani ne tři týdny před porodem jsem se ráno koukla do zrcadla a ejhle, břicho jako nafukovací pruhovaný míč. Takové zklamání... Někomu holt není souzeno.

             Už od prvních dní mi začaly rapidně růst prsa. Nešlo si nevšimnout, že jsem jiná už ve třetím měsíci a v průběhu těhotenství bylo hůř a hůř. Za necelých devět měsíců se moje prsa           z ideálního tvaru a příjemné velikosti pro oko i pohyb staly obřími těžkými mlékárnami.

              Jedna z mnoha užitečných rad široké veřejnosti směrem k těhotné ženě zní: "Vyspi se         a odpočiň si, dokud to jde. Pak už se nevyspíš vůbec!". Což o to, já bych si spánek s chutí užila       a spala až do porodu. Nevím jak jiné ženy, ale já už od začátku osmého měsíce pořádně nespala. V noci chodím průměrně už třikrát až čtyřikrát na záchod. Moje žebra, která se nejdříve roztahovala, aby se prcek vešel a následně okopávaná pravidelně při usínání i probouzení vetřelcem, bolí v jakékoliv poloze. Obří břicho navíc znemožňuje, abych si lehla jakkoliv pohodlně.

Termín za humny

                Termín porodu se hrůzně blíží a já jsem pořád balení 2v1. Prognóza o předčasném porodu se nepotvrdila, protože rodit bych měla už za tři dny. Uvidíme, jak se potvrdí věštecké umění pana doktora...