Byl to porod

17.03.2017

POUZE PRO ŽENY A MUŽE SILNÉ POVAHY!

            Konečně jsem porodila našeho prvorozeného. Viktor Papež se narodil 13.3.2017 v 10:15 hodin. Zážitek je to sice nepopsatelný, ale pokusím se celý proces popsat co možná nejvěrněji.

Tak trochu jiný poslíček

            Před samotným porodem 12.3., jsem se velmi brzy ráno probudila s úlekem, že mi praskla voda a pomalu vytéká. Měla jsem mokré pyžamo a lehce od krve. Vypadalo to spíš jako takové špinění. Neměla jsem žádné bolesti a tak jsem se převlékla, dala si pro jistotu vložku a šla zase spát. Hned ráno u snídaně jsem zasedla k počítači a začala googlit. Podle kolektivního vědomí jsem pochopila, že mne v noci opustila hlenová zátka a ještě stále opouští. Je to tekutina s kousky hlenu a můžou se v ní vyskytovat i kousky krve. Někdy odejde naráz, jindy postupně, jako v mém případě. Je to takový poslední poslíček před porodem, který ne všechny ženy zažijí. Někdy porod může nastat dva dny po odchodu zátky a jindy týden. Stejně jako celé těhotenství i toto je naprosto individuální záležitost.

            Zátku jsem ztrácela celou neděli. Byla jsem z toho mírně řečeno rozhozená. Ať jsem udělala cokoliv, hlavně zvedání se z pohovky, cítila jsem, jak ze mě tekutina vytéká. Ten den jsme              se opravdu hodně nasmáli, hlavně Kuba samozřejmě. Za jeden den jsem se třikrát převlékala         i s tepláky a asi šestkrát kalhotky. Vložka neměla šanci. Pokaždé jsem s úlekem vyskočila nebo jsem se z ničeho nic zamotala a s úpěním se odporoučela na záchod. Snažila jsem se to stihnout dřív, než vložka proteče, protože už jsem neměla čisté tepláky, které bych oblékla.

             Večer se jako již tradičně objevily mírné stahy, ale byla jsem tak vyřízená z celodenního sprintu na záchod, že jsem šla spát. No co, kdybych měla začít rodit, tak mě kontrakce přece vzbudí...

Vstávat, je čas na porod

             Rána už jsem se nedočkala. V noci jsem ze spaní ucítila bolest oznamující něco nepříjemného a v závěsu těchto kontrakcí (tehdy bolest jako hrom, dneska spíš nepříjemné šimrání) přišel pocit, který znají jen ženy: něco začíná vytékat. V tu ránu jsem seskočila z postele (ano, máme postel pro obry), vlastně ani nevím, proč jsem si myslela, že to bude lepší. Bohužel ladný seskok se sudem na břiše, mými snad sto kily udělal své a tak se hráz protrhla na plno          a s mohutným šplouchnutím, připomínající chrstnutí kýblu s vodou, mi praskla voda. S kníknutím jsem vzbudila Kubu, který vyletěl jak raketa z postele. Já se s koleny u sebe odšourala do předsíně, kde je linoleum a rozsvítila. S hrůzou jsem zjistila, že moje prasklá voda není voda,           k velké smůle našeho bílého koberce. Texaský masakr motorovou pilou je výstižnější pojetí nastalé situace. Z velkého šoku mne vytáhlo praktické uvažování a začala jsem organizovat. Chudáka Kubu jsem v tuto nekřesťanskou hodinu (půl 2 ráno) a po velkém šoku z probuzení vyslala pro kýbl s vodou, aby všechno namočil, než půjdeme. Já po špičkách za stálého kapání odcupitala do koupelny, umyla tu krvavou pohromu a další čůrek krve zastavila připravenými vložkami pro porod, abych se mohla vůbec obléct. Pak jsme se s připravenou kabelou vydali do chladné noci a za občasného píchnutí a zastávek pro křeče jsme došli až do porodnice. Opravdu jsem nebyla nucená ujít s kontrakcemi závratné kilometry, bydlíme o dvě ulice od nemocnice.

Jeden porod, prosím

               Nemocnice není holubník, takže v noci samozřejmě zavírají. Naštěstí Kuba duchapřítomně našel zvonek a panu vrátnému oznámil: "Dobré ráno, mám tady jeden porod...". Chvíli před námi přisvištěla sanitka, takže ve vestibulu zrovna stáli další tři lidé. Když nás uviděli, začali mě uklidňovat s velkým pobavením, že už je to jenom kousek! Kuba vtipně nahodil, jestli si chci vyšlápnout ty dvě patra po schodech, nebo bych raději jela výtahem. Výtahem jsme vyjeli na oddělení porodnice a zazvonili na porodní sály. Nemocnice v noci je zvlášť divná a děsivá. Nikde nikdo, jenom chodbami svítí nouzová a úniková světla. Vylezla sestřička, která si mě odvedla dovnitř a Kubu nechala čekat v čekárně. Nejdříve se netvářila příliš důvěřivě, že opravdu chci rodit. Zřejmě jsem nevypadala dostatečně hotově. S mírnou nelibostí jsem jí na požádání dala svoji vložku, kterou jsem si zašpuntovala zbytek odcházející krvavé vody. Vzala na ni speciální roztok     a rozprášila jej po vložce. Poté s úsměvem a překvapením, které jí až zdvihlo obočí, prohlásila, že jde opravdu o plodovou vodu. Musela jsem tedy předvést další heroický výkon, dostat svůj sestupující balón z křesla na lehátko kvůli vyšetření. K mému zklamání jsem se ještě nezačala otvírat a sestřička nahmatala pouze děložní hrdlo. Kdyby mi nepraskla voda, poslali by mě ještě domů, ale takhle si mě tam holt museli nechat. Měla jsem s sebou připravené všechny potřebné formuláře i těhotenskou průkazku, ale příjem stejně trval celou věčnost. Na závěr musela sestřička ještě vzbudit pana doktora, aby příjem podepsal a mohl si jít zase lehnout. Ten samý den jsem byla k tomuto doktorovi objednaná na desátou na kontrolu, takže když se objevil ve dveřích, oba jsme se pobaveně usmáli. Myslím, že jsem se snad pokusila i o nějaký vtípek, že jsem přišla trochu dřív, protože mám dneska termín a nerada chodím někam pozdě. Rozespalý doktor to příliš neocenil. Nezdáli se tím příliš nadšení, ale převlékli mě do košile pro slony, nalepili mi snímače monitoru na břicho a na krk jsem dostala krabičku, která jim na dálku bude až do porodu posílat údaje o stavu mimina. Ubytovali mě na nejvzdálenější pokoj od porodních sálů (asi abych chůzí urychlila porod)  a Kubu poslali domů.

Blázinec a počítání oveček

             Nikdo nemá ráda nemocnice, ani já ne. Můj pokoj vypadal v atmosféře noční nemocnice ještě děsivěji, než za bílého dne. Takhle nějak si představuji cely v blázinci. Sestřička mi položila vedle postele věci, nabídla mi pravý nefalšovaný nemocniční čaj (sladký jak cumel, ale hlavně umělá chuť, která až skřípe mezi zuby) a doporučila mi, abych se zkusila vyspat. Vtipná ženská, to se musí nechat. Bylo něco po třetí ranní. Byla jsem z celého přijímacího procesu pěkně vyřízená, takže spánek by mi celkem bodl. Bohužel už mi začínaly výraznější kontrakce. Atmosféra bílého nevlídného nemocničního pokoje, relativní tma a únava. Relativní tma byla opravdu jen jako tma, protože z nějakých, zřejmě bezpečnostních, důvodů svítilo uprostřed pokoje od země intenzivní světlo, které se nedalo vypnout. Měla jsem strach, co mě čeká, navíc jsem byla zklamaná, že Kubu poslali domů a neměla jsem lepší nápad, než se v celém tom neštěstí utápět. Lehla jsem si             v pokusu o spánek, ale velké nádražní hodiny na zdi pokoje se mi vysmívaly. Pokaždé, když jsem měla kontrakci, tak jsem si kontrolovala interval a pečlivě ji prodýchávala, jako kdyby tohle měla být ta bolest, kterou většina matek popisuje. Jednou jsem při takové opravdu velké kontrakci dokonce možná hekala a drápala nehty zeď. Nebyl tam nikdo, před kým bych si musela hrát na hrdniku...

               Pravidelné kontrakce pořád nic, ale spánek se mi bohužel vyhýbal. Jednou jsem málem zabrala, ale to si nemohla nechat ujít sestřička ze šestinedělí a přilítla si to s odběry krve - mohlo být klidně takových 5 ráno. Asi na třetí pokus mi vzala krev, s potutelným a lehce hraným soustrastným pohledem se ujistila, zda mě to bolí a poradila mi, abych počítala ovečky, že prý třeba usnu. Tak tahle ještě nerodila...

Jak jsem šla rodit, a šla a šla a...

               Kolem šesté se na mě přišla podívat má noční sestřička z porodního sálu. Zřejmě se po mém odchodu na pokoj ještě trochu prospala nebo už se těšila domů, každopádně měla velmi dobrou náladu. Slibovala jsem jí, že už určitě mám pravidelné kontrakce a moc jsem chtěla jít na sál. Nezdálo se jí to, ale slíbila mi prohlídku, pokynula mi na cestu na sál a vypařila se. Chápu, proč na mě nečekala. Než jsem se doplazila celou tu dlouhou chodbu na sál, včetně jedné zastávky na kontrakci, tak uplynulo dobrých deset minut. Sestřička mi s lítostí oznámila, že jsem se stále ještě nezačala otvírat, ale ať nezoufám, že už to určitě brzy bude. Poslala mě tedy opět na pokoj na konci světa a radila, abych pro změnu zkusila místo spánku chůzi. Chytla ode mě chuděra opravdu škaredý pohled v tu chvíli, ale musí být na vyšinuté těhotné zvyklá.

               Přišla jsem po delším šourání opět na pokoj, snažila jsem se chodit po pokoji, ale nakonec jsem opět zaplula do postele. Už jsem ani nedokázala říct, ve které poloze křeče bolí míň. Bolesti začaly nabírat na síle a já dostala strach, abych jim neporodila na pokoji, protože přeci nemůžu vědět, která bolest je ta finální. Tak jsem si udělala další výlet na sál, ale tentokrát s více pauzami. Sestřička mi hned ve dveřích s velkým pobavením zhatila mé vidiny velmi rychlého a nečekaného porodu a poslala mne čekat na střídání směn lékařů zpět na pokoj. Po sedmé hodině ranní konečně přišla sestřička z nové směny a poslala mě na vyšetření k primáři. Cestu už jsem měla prochozenou za tu noc několikrát, ale myslím, že mi trvala pokaždé déle a déle.

               Pan doktor suše oznámil, že jsem otevřená na dva centimetry, pogratuloval mi, že jsem se dočkala a nabídl mi stěhování na porodní sál.

Další fáze porodní anabáze

             Po hororové noci, ne úplně milém personálu a nachozených nejtěžších metrech mého života ke mně přistoupil anděl. Zářivý úsměv, milý hlas a energická žena. Ona byla mou porodní asistentkou. Dovedla mě na pokoj, pomohla mi sbalit potřebné věci na sál a pomalu šla se mnou zpět. Konečně jsem mohla probudit Kubu, který doma vyspával noční šůrování krvavého koberce. Ubytovala jsem se na sále a k mé nevelké radosti začaly kontrakce nabírat na síle. Už tehdy jsem si říkala, že ty první byly proti tomu líbezné pohlazení. Začínalo být jasné, že na škále bolesti od jedné do sta se budu pohybovat teprve někde kolem poloviny. Asistentka mi poradila teplou sprchu na míči a odběhla pro ručník, který jsem si chytře zapomněla.

             Sedět nahá na gymnastickém balonu je divný pocit, obzvlášť pokud z vás něco neustále teče, ale ještě divnější je na něm sedět při sprchování. Nicméně teplá sprcha a pohupování na míči mi dělalo natolik dobře, že jsem se takhle máchat mohla aspoň půl hodiny. Pak mi začalo být zima, ale pořád nikde nikdo. Seděla jsem tedy nešťastná ve sprše a zahřívala se horkou vodou. Abych odvedla pozornost od bolesti, přemýšlela jsem nad spotřebou vody v nemocnici u nás                    a v rozvojových zemích. Konečně přiběhla asistentka s ručníkem tak maličkým, že by nezakryl ani moje mega břicho. Omlouvala se, že jiný bohužel nesehnala. Ano, mohla jsem napsat Kubovi, aby mi ho vzal z domu, ale teď zpětně si nějak nemůžu vzpomenout, jestli jsem vůbec v tom stavu měla zapojené všechny části mozku nebo jestli neodpadly z té bolesti. V závěsu za ní se přiřítil Kuba s batohem. Přišel v legračním modrém nemocničním oblečení, ve kterém vypadal jako zdravotní praktikant, kterému jsou krátké nohavice, ale velká guma v pase.

Bio hrdinka selhala

             Od začátku jsme oba s naprostým přesvědčením tvrdili, že nechceme žádné tišící prostředky, maximálně bombu s rajským plynem na samotné závěrečné tlačení. Děsila mě představa epiduralu píchnutého mezi obratle i všemožných dalších preparátů a Kuba pro změnu toužil po přírodním porodu za každou cenu.

             Jak tak postupoval čas po sprše, kontrakce začaly nabývat nevídaných rozměrů. Kuba sice pustil klasickou hudbu, aroma lampu, Bachovy esence a masíroval mi záda podle návodů na youtube, ale nic kupodivu nezabíralo. Mé skálopevné přesvědčení se bortilo jako hrad z písku         s každou další kontrakcí, až jsem začala s psíma očima prosit o jakoukoliv úlevu od bolesti. Paní asistentka znalá porodů věděla, že ženy zřejmě často podlehnou bolesti a ruší svá moudrá přesvědčení. Snažila se mne tedy jakkoliv rozptýlit, ale slíbila, že zkusíme nejdříve čípky. Navrhla, abych si zkusila dát znovu sprchu a pak zůstala třeba na míči. Bylo kolem půl deváté odhadem a já byla otevřená teprve na tři centimetry. Po ulevující sprše a velmi vtipném klystýru, kdy jsem to        v sobě neudržela málem ani dva metry směrem k záchodu, jsem si sedla na míč a drtila Kubovi úspěšně ruce. Asistentka využila příležitosti a znovu mne zkusmo napojila břicho na monitor           a slíbila, že poté už určitě dáme čípky a opět odešla. Vrátila se snad až téměř za hodinu                   a zkontrolovala stav monitoru. Pro lepší snímání jsem si měla lehnout na lehátko na bok. Jakmile jsem se zvedla z balonu, ucítila jsem bolest úplně nové dimenze - tupá a lokální bolest kostí. Zhroutila jsem se Kubovi do náruče a s jeho pomocí si lehla na bok. Znovu ta bolest, to už jsem křičela, že to není kontrakce, ale hlavička. Sama se divím, jak jsem to mohla poznat. Asistentka se divila obdobně, proto mi s nedůvěrou řekla, že mne tedy znovu prohlédne, i když to není tak dlouho, co jsem byla jen na tři centimetry.

Tři, dva, jedna ... rodím!

              Jak jsem tak ležela na boku přilepená k monitoru, jenom jsem zvedla jako pejsek pravou nohu, aby mi mohla zkontrolovat stav hlavičky. Ani tam ty prsty pořádně nestrčila a juchla, že rodíme! Odpojila monitor, zavolala veškerý potřebný personál, shodila všechno povlečení               a nahodila sterilní prostředí. Kuba se chudák ani nestihl rozkoukat nebo si rozmyslet, jestli u toho chce vůbec být, a už mi stál za hlavou, aby se jim tam nemotal. Najednou tam byla porodní asistentka, doktorka, sestřička, doktor se sestřičkou z novorozeneckého a ještě se mě stihli zeptat na přítomnost studentky ze sanitky, která bude dělat diváka. To mohlo být kolem desáté.

               Sestřička pomáhala porodní asistentce, já myslela, že omdlím a paní doktorka kontrolovala prcka v břiše. Z druhé strany čekal pediatr se sestřičkou a slečna saniťačka z povzdálí sledovala celý cirkus s vykulenýma očima. A přesně v tento napínavý okamžik, na který jsme všichni čekali, mi ustaly kontrakce. Jenomže malej už byl jedním uchem venku a tak bylo třeba zapojit vlastí rytmus. Paní asistentka zavelela: "Budete muset tlačit sama, takže vždycky řeknu nádech, tlačit a výdech! Nekřičte, ale tlačte a bude to.". Ani nevím, jestli jsem jí to odsouhlasila. Byla jsem jako v tranzu, až začala dávat povely, poslouchala jsem na slovo skoro se zavřenýma očima   a doufala, že to přežijeme. Jednou zatlačení na hlavičku, znovu zatlačení na hlavičku. Mezi tím jsem prý zařvala v momentě nástřihu, ale mě ta bolest natolik splývá, že opravdu netuším, jak to bylo. Třetí zatlačení na ramínka a lup, krvavý slizký zámotek mi přistál na břiše. V čase 10:15 se Viktor konečně prodral za mé asistence na svět.

              V nemocnici nás na předporodním kurzu ujišťovali, že novorozence bezprostředně po porodu dávají k matce tělo na tělo. Ano, to sice dávají, ale než byste napočítali pět, tak už je novorozenec fuč a vyšetřují ho kdesi na podložce. Mezi tím já ležela jako mátoha s nohama pořád nahoře a čekala, až zatlačím naposledy a vyloučím i placentu. Trochu se potrhala, ale nakonec ji ze mě vytáhli s mocným cáknutím. Pocit a zvuk je to asi jako když mrsknete mokrým nacucaným hadrem o zem. Vzhledem k provedenému nástřihu mě ještě jako třešničku na dortu museli zašít. Nepříjemné pocity vpichů pro umrtvení vystřídala tahavá bolest utahující se nitě, ale já byla jako omráčená. Cítila jsem všechno, ale bylo mi to už úplně jedno. Ztráta krve byla natolik znatelná, že mi chtěli napíchnout kapačku s výživou, ale jak už se pokoušeli na šestinedělí s odběry krve, ani tady se jim nedařilo napíchnout žílu. Natož do některé vpíchnout jakousi látku, která má spustit zavinování dělohy. Finální skóre bylo devět vpichů, tři prasklé žíly a jeden trefený nerv na pravé ruce, takže mi budou ještě dva měsíce brnět ukazováček s prostředníčkem. Výherní vpich získala přivolaná sestřička z ára, která umí na rozdíl od novorozeneckého personálu napíchnout i žíly hluboké. Kapačka napíchnutá, konec dobrý a my jsme to přežili. Malého jsem dostala na hrudník upatlaného a klidného. Hrdina náš malý byl tak unavený porodem, že ani nezaplakal, jen si pěkně hověl na prsou svíraje pěstičky v modlitbu.

Poporodní radosti zase někdy příště...

Velký a největší dík patří paní porodní asistentce Heribanové Lucii z nemocnice Milosrdných bratří, které věnuji tento článek.