0+3 šestinedělí

25.03.2017

            Konečně jsem si mohla vybalit a zabydlet se na oddělení šestinedělí. Je to poněkud zavádějící název. Jako mladší jsem věřila, že budu šest neděl v nemocnici a dost mě to děsilo. Teď už sice vím, že je to jen název oddělení pro čerstvé matky s miminky, ale pořád jsem nevěděla, jak dlouho tu vlastně budu. Taky mne vždy mátlo, jestli teda budu na novorozeneckém oddělení nebo na oddělení šestinedělí. Díky za všechny ukecané ženy světa, protože se sdružují na chodbách a plkají o všem možném. Takhle jsem se mimoděk doslechla i o pojmu 0+3 dny pobytu a taky jsem pochopila, že oddělení jsou dohromady. Samo sebou jsem předstírala, že to taky dávno vím, ale ve skutečnosti jsem to slyšela poprvé. Co to je za kravinu? Proč rovnou neřeknou čtyři dny? Dostalo se mi jasné odpovědi:

0 + 3 dny v porodnici = 0. Den je vždy den porodu, který může být půl den, celý den nebo klidně i jenom hodina, podle času porodu. Zbylé tři dny od následujícího rána už jsou běžné celé dny pobytu. Celé, ale ve skutečnosti jdete domů třetí den ráno. Doslova vás vyženou v 9 z pokoje ještě v pyžamu, abyste uvolnili místo. Zda opravdu půjdete domů, vám bohužel řeknou až daný den při vizitě v 7 ráno.

Novorozenecký rychlokurz

           Dobrý den čerstvá matko, tady máte dítě, takhle se převlíká, takhle koupe, tady je monitor dechu a tady máte skříňku. Pozor ovšem, tady je oblečení a látkové plínky pro miminko, které dáváte do tohoto černého pytle do koše číslo 1, který je ve skříňce pod umyvadlem. Tento koš si nesmíte poplést, protože oblečení potom na počet budete zase vracet i s tím černým pytlem!

           Tak tady to máme... Už jsem byla tři hodiny po porodu, ale stále sotva chodící a přivezli mi mé relativně čisté oblečené a zavinuté miminko. Sestřička mi super rychlým kurzem ukázala manipulaci při přebalování, oplachování a oblékání. Vysvětlila mi, že monitor dechu by bylo dobré nezapomenout vypnout při manipulaci s miminkem, jinak bude po oddělení pořád pískat alarm monitoru. Jak jsem si sama později vyzkoušela, tak tento jev je stejně na denním pořádku. Přiznávám, že párkrát jsem i já způsobila poplach. Pokaždé mě to vytrhlo z takové té klidné letargie unaveného člověka parádním úlekem. Rychlokurz máme za sebou a hurá do maminkování.

Poprvé

           Po porodu se setkávám s mnohými poprvé. Poprvé jsem musela s obavami čůrat, poprvé mne čekala velká výprava na velkou toaletu, které jsem se bála jak čert kříže. Naštěstí díky klystýru, který všem vřele doporučuji, tato skutečnost nastala až dva dny po porodu. On takový klystýr je opředen také spoustou podivných dojmů a obav, ale ve finále jsem v něm našla mnoho nesporných výhod. Poprvé jsem měla sama syna přebalit, bohužel tohle nebyla zrovna elegantní záležitost. Jen si to představte. Já celá vyčerpaná s povoleným trčícím břichem, sestupujícími plícemi, parádní píchlou jehlou v ruce a v hroším pyžamu, jak se úplně zpocená snažím prcka třesoucíma rukama přebalit tak, aby si toho ani nevšiml. Sestřička nás varovala, že děti často pláčou při přebalování a oblékání, protože jsou nervózní a neví co se s nimi děje. Jenže náš kliďas Papež měl tohle na háku už od narození. Pořád jenom spal. Když jsem ho přebalovala, tak mu bylo úplně buřt, že se třepu, potím a snažím se uklidnit.

            Přišla také první noc. Malej od porodu probděl pouze pár minut při přebalování, ale i přesto jsem byla jako na trní. Toužila jsem padnout do postele a prospat tři dny, ale na druhou stranu jsem byla napumpovaná mateřskou energií, takže jít spát nepřipadalo v úvahu. Při večerním přebalování Viktor začal nadměrně ublinkávat. Blinkal už od porodu plodovou vodu (takže směs vody a krve hnědé barvy), kterou měl snad všude. Prý jí vypil takovou spoustu, že pravděpodobně ještě doma mu poleze i ušima. Zkušené ženy už vědí, že při přebalování děti holt ublinkávají víc, protože se s nimi začne manipulovat. Já jsem byla nezkušená a trochu vyděšená z nečekané hnědé barvy, kterou obsahovalo vše, co z mého malého synka vytékalo. Doběhla jsem pro sestřičku, aby mě ujistila, že je tohle blinkání v normálu. Blinkání možná v normálu bylo, ale jeho ledové nohy a ruce normální nebyly. Od porodu byl trochu zmrzlinka a tak jsme ho zamuchlali i do deky, ale pořád to nepomáhalo. Sestřička nakonec usoudila, že bude lepší prcka pořádně prohřát. Na nic nečekala, řekla mi, ať si jdu lehnout a odvezla malého na novorozenecké oddělení. Prý mi ho ráno zase přiveze, ale v noci bude raději pod "lampou". Nestihla jsem se ani rozmyslet, jestli to tak chci nebo jaké mám možnosti. Mimino bylo najednou fuč. Sestřička musela usoudit při mém zjevu, že mi noc v klidu jenom prospěje. Odpadla jsem hned po nejnutnější hygieně a spala až do rána. Téma očistků raději věnuji soukromý článek, aby ti méně citliví nebyli znechuceni dříve, než je to samotné potká.

Dobré ráno světe!

           Viktora mi sestřička vrátila kolem páté ráno. Měkoučkého, teplého a spokojeného. Zašeptala, že je právě přebalený a zase odešla. Nechala jsem ho spinkat v postýlce a společně jsme spali až do ranní vizity. V nemocnici se pořád něco děje. Nemáte tam chvíli klid, ale hlavně je těžké si vůbec naplánovat vlastní hygienu nebo třeba přebalování a podobné aktivity. Náš drobeček byl tak zmožen porodem, že prospal nejen celé pondělí, ale téměř i celé úterý. Místy zamžoural očky na svět, šilhavým pohledem si mě změřil a zase usnul. Pokud se vůbec vzbudil při přebalování, pak byl velmi klidný. Vzbuzoval ve všech dojem kliďase roku a všichni, včetně sester, mi záviděli tak klidné dítě. Až doma jsme prokoukli jeho divadélko, ale o tom zase jindy.

Takový normální nemocniční den

           Kolem šesté ráno začnou bzučet sestry po chodbách a vymýšlet, co by komu provedly. Tu a tam vezmou krev, donesou pár prášků a někdy i změří tlak. Poté se začne pomalu servírovat snídaně. Nečekala jsem hody jako o masopustu, ale dva rohlíky s hotelovou kostičkou másla a k tomu hrnek studeného mléka nebo cukrkandlové bílé kávy taky ne. Každý s vlastními zásobami je ve výhodě. Pak to začne být náramně podobné pouličnímu směnnému obchodu nebo vězeňské politice. Vyměnit se dalo prakticky cokoliv. Lepší toaletní papír za další vložky, ovoce a myslící super raw vegan protein ultra tyčinky za nějaké to máslo navíc. Kdo má co směnit, ten vyhrál.

            Při podávání snídaně obletí pokoje staniční sestra (sledujte protivnou čarodějnici) a všem nakáže uklidit a ustlat postele, protože přichází doktor s doprovodem na pravidelnou vizitu v sedm hodin. Nikoho nezajímá, zda právě přebalujete, chcete si vyčistit zuby nebo kojíte. Chraň vás ruka vrchní sestry, abyste neměli naklizeno. Sice jsem sotva chodila (seděla, mluvila, hýbala rukama a tak), ale převléci gumovou podložku na posteli a ustlat musí zvládnout každá super žena.

            Vizita probíhala jako velmi rychlá a stručná kontrola mých rodidel. Dobrý den, lehněte si, jak se máte, roztáhnout nohy, hmm dobrý, tak jdeme dál. Bolí vás něco? Zasažené nervy na ruce? To bude dobré, za pár měsíců to přejde.

            Po vizitě začíná koloběh ranní hygieny a hurá na novorozeneckou vizitu. Jednou obcházeli pokoje, příště nás nahnali zase do fronty před dveře sesterny. Všechno je šup šup, takže jsem se málem ani nestihla zeptat na vyrážku, která se malému vyrojila na nohách. Pan doktor na mou ustrašenou otázku s úsměvem odpověděl: "Maminko! Tohle je alergie na život. Povídejte, copak jste jedla před porodem? Čerstvé džusy, něco ostrého?". Prokoukl to a já musela s pravdou ven. Před spaním jsem měla džus i chilli čokoládu (doufala jsem, že to popožene porod a možná to taky zabralo). Nakonec nešlo o nic hrozného a samo to vymizelo do třetího dne. Horší byly oči, které byly plné plodovky (jako ostatně všechno) a zanítily se. Měla jsem nakázáno párkrát denně přijít oči prokapat borovkou, aby se vyčistily.

           Než jsme se nadály a prostřídaly ve sprše a u hlídání armády mrňat, tak byl čas oběda. Jestli jsem si stěžovala na oběd po porodu, tak beru zpět. Volba číslo jedna pro všechny ženy po porodu je totiž houskový knedlík se zahuštěnou koprovkou a hovězím masem. Doslova lehké dobře stravitelné jídlo pro ženy, které si najednou vzpomněly, že by měly myslet na svoji postavu. To už ani nemluvím o tom, že většina lidí co znám, koprovku vůbec nejí. Já jím všechno, ale hodně remcám. Opět se vyplatilo mít vlastní zásoby.

Čas návštěv

            Od dvou do šesti proudí do nemocnice všichni přátelé a rodinní příslušníci, dychtící po prvních pohledech nového přírůstku. Naše parta v čele s Kubou dorazili v plné polní rovnou ze zapíječky. Přidal se k nim ještě můj táta a Kubova babi, aby nás náhodou nebylo málo. Pokud šlo o počet návštěvníků, tak jsme s Viktorem jasně vedli. Návštěvy jsou povoleny pouze na chodbě a tak jsme ji pro jistotu ucpali, aby nebylo tak snadné kolem nás projít. Viktor zalamoval jako vždy a rušná chodba plná návštěvníků to opravdu nezměnila. Jak se všichni pokochali, tak postupně mizeli, až jsme zůstali na chodbě jenom s Kubou a tátou, který se nad svým prvním vnukem nevídaně rozplýval. Byl dojatý a já byla dojatá, že je tak dojatý. Kuba byl celý nešťastný, že malej pořád spí a tak se pokusil ho vzbudit. Toužil po tom, aby ho slyšel pořádně plakat. Už v ten moment mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Brouček se chudák nakonec opravdu zmohl na sténání a zřejmě ho to nějak chytlo, protože postupně začal přidávat na intenzitě. Musela jsem ukončit návštěvu a odvézt ho z chodby, protože jsme značně vyrušovali. S malými přestávkami takhle vydržel plakat až do večeře. Před večeří jsme ještě zkusili přiložit ke kojení na novorozeneckém za asistence sestry, ale moc tomu nedal. K večeři jsme dostali dost podobnou verzi snídaně. Malý se rozhodl, že už plakat nepřestane a přejde v intenzivní řev.

A tak jsme ho na Kubovo přání poprvé slyšeli plakat... (zpětně jsem to Kubovi samozřejmě nezapomněla důkladně vytknout!)

Dlouhá noc

            Chudák moje spolubydlící stále ne a ne porodit i přes snahu doktorů vyvolat porod. Praskla jí voda asi čtyři hodiny po mně a od té doby musela chudera koukat, jak já odrodila a starám se o malého. V úterý večer už vypadala, že se zhroutí. Byla bledá a měla ohromné kruhy pod očima. Bylo mi jí líto a chtěla jsem, aby si aspoň trochu odpočinula a pokusila se usnout. Jenže Viktor už plakat nepřestal. Jediný způsob, jak ho aspoň trochu utišit, bylo chodit s ním v náručí po chodbách. Chodila jsem tam a zpět. Umírala jsem únavou a odcházely mi ruce, protože mi zakrnělo veškeré svalstvo. Několikrát jsem se pokusila vrátit se na pokoj a spát. Jenže ten malý rarach poznal, že už jsem ho zase položila a začal křičet. Kolem druhé ráno jsem začala zvažovat, že ho odnesu na novorozenecké, zda by si ho tam nemohli do rána nechat. Hodinu jsem přemlouvala sama sebe, abych šla a udělala to. Myslela jsem, že budu únavou brečet a tak jsem ho přeci jen odnesla na sesternu s tím, že pořád pláče a já i spolubydlící se potřebujeme vyspat. Sestra mě probodla pohledem, chvíli měla nějaké blbé prupovídky, ale nakonec mi nakázala, abych ho přivezla i s postýlkou. Jakmile jsem jí ho předala, tak mi zavrčela, že mi ho v pět vrátí, tak ať koukám být vyspaná. Tím myslela ty dvě trapné hodiny, které mi tímto úžasným gestem darovala. Lehla jsem si a potichu brečela. Vyčítala jsem si, že jsem to vzdala a nevydržela to. Neměla jsem ho bohužel jak utišit, protože mlíko jsem neměla a nic nezabíralo. Přeci jenom se mi podařilo usnout, a když mi ho v pět sestra vrátila, tak spinkal jako andílek. Nevím, jak to udělala, ale spal pak až do snídaně. Po snídani jsem s ním přišla za sestrou, abychom zase zkusili kojení. Tohle byla jiná sestřička. Byla milá, ochotná a příjemná. Snažila se přiložit malého, aniž by mi rozdrtila bradavku (ne tak jak to má ve zvyku zbytek místních sester), ale malej pořád nechtěl sát. Pořád si ublinkával a jakoby dávil. Navrhla, abychom mu daly Sab simplex, po kterém se mu nebude pořád zvedat žaludek. Kapičky mu moc chutnaly a po chvíli už se tvářil hladově. Chvíli žužlal jedno, pak druhý prso a nakonec jsme mu nasadili příkrm ze stříkačky, aby se najedl. Celou noc plakal hlady, ale já to nepoznala, protože se nechtěl přisávat. Jakmile se prvně najedl, dostal chuť do života. Sám od sebe se začal budit na jídlo. Přibližně každé tři hodiny jsme pak zkoušeli přikládat a následně dostal příkrm za odměnu. Pořád jsem bohužel neměla mlíko.

Hrdina oddělení

            Ve středu se toho dělo hodně. Ráno probíhalo vyšetření kyčlí, kde mu prohlédli ultrazvukem kyčle a pozvali nás na další prohlídku ve dvou měsících. Dopoledne jsme pak byly nahnány do fronty před novorozenecké, aby mrňatům mohli ustříhat pupeční šňůry. Nikdo nám samozřejmě neřekl, že můžeme odmítnout, nebo že se to vůbec běžně dělá i jinak. Můžete si vzít domů miminko i s pahýlem a nechat ho samotný upadnout. Netuším, která varianta je lepší, ale štve mě, že jsem o ní nevěděla dopředu. Byly jsme dopředu varovány, že mimina u tohoto většinou hodně ječí. My jsme šli s Viktorem první a on jako správný kliďas ani nemrknul. Svým zkoumavým pohledem akorát sledoval udiveného doktora nad ním. Vylezli jsme na chodbu a celý zástup maminek zíral, že neslyšeli ani jediný stesk. Před návštěvami nás na pokoji navštívila rehabilitační sestra, aby s námi probrala cvičení po porodu. Ve finále to vypadalo tak, že nám nedoporučila cvičit nějak extrémně, ale pouze běžný pohyb jako je chůze. Udělala mi radost, když nám dovolila ležet na břiše a dokonce to silně doporučila pro lepší zavinování dělohy. Okamžitě po jejím odchodu jsem sebou plácla na břicho a oteklé nohy hodila nahoru. Na návštěvu dorazili tentokrát akorát Kuba a kamarádka. Ostatním jsem vysvětlila, že návštěva u nás doma bude rozhodně pohodlnější. Mou spolubydlící po obědě konečně odvezli na operaci. Jejího syna museli dostat ven císařem, protože se nenechal přemluvit žádným způsobem, aby šel ven. Po operaci jí museli přestěhovat na jiný pokoj s vyššími postelemi, které jsou speciální pro ženy po císaři. Tak jsem zůstala na pokoji sama, ale hned vedle byly dvě dost ukecané ženské, takže opuštěně jsem si rozhodně nepřipadala. Poslední noc v nemocnici a první noc strávená společně dopadla skvěle. Vstával každé tři až čtyři hodiny na jídlo a okamžitě zase usnul. S plným bříškem se z něj zase stalo to klidné miminko. Ráno mi na vizitě sdělili, že pokud jde o mé zdraví, tak mohu jít s klidem domů. Ještě jsem potřebovala propustku pro malého a mohli jsme balit. Na prtěcí vizitě malýmu brali vzorky krve z patičky (celkem drsně dítě bodnou do paty a pak se z ní snaží vymačkat několik kapek krve, které obtisknou na speciální papír). Opakovala se scéna z předešlého rána. Sestřičky očekávaly kravál a Viktor ani nepísknul, což jsem se dost divila, protože krev mu moc netekla a sestřička mu na noze mačkáním udělala slušný monokl.

Hurá domů

             Předali nám veškeré dokumenty, zdravotní průkaz pro dítě a lékařskou zprávu pro pediatra. Dostala jsem nakázáno, abych vrátila nafasované vybavení pro malého včetně černého pytle. Zavolala jsem Kubovi, aby nás už přišel vyzvednout. Odpovídal překvapeně a trochu vyhýbavě, že není doma a přijede nejdřív za hodinu. Nevěnovala jsem tomu pozornost a šla jsem balit. Měla jsem už vše sbalené, ale neměla jsem oblečení pro sebe ani pro prcka. Moje oblečení poslali s Kubou domů, když mě přijali na sále a pro mimino má oblečení nosit otec. Asi aby tam ženské netahaly moc krámů. Každá má totiž k dispozici jenom jednu poličku ve skříni a noční stolek. Pokud měl někdo něco bokem nebo na zemi, nesetkalo se to s kladným ohlasem sester. Tak jsem si tak ležela na posteli a čekala, až přijede vysvoboditel, ale místo toho jsem byla praktikanty v zeleném vyhnána z pokoje. Zrovna nutně museli nachystat moje místo pro neexistující novou matku, která by si náhodou neměla kam lehnout (ano, druhá postel byla stále volná a nachystaná). Sedla jsem si tedy ke stolečku s nemocničním čajem a odmítala opustit pokoj. Přeci nebudu sedět na chodbě!

            Kuba konečně zavolal, abychom vyšli z pokoje. Stál tam v plné parádě s rozzářeným úsměvem a postojem jak z reklamy. Vedle něj stál náš nový vysněný kočár, který jak jsem později zjistila, jel toho dne ráno koupit do Ostravy od jiné rodinky. Dokonalý muž s dokonalým kočárem si nás odvedl z tohoto šíleného ústavu domů...

Příště? Příště bych rodila v nemocnici, ale určitě bych šla ambulantně domů. Nejsem proti žádné verzi porodu, každému co je mu libo. Já ze zdravotních důvodů doma rodit nechci, ale trávit v porodnici další tři dny taky ne.